Jak to Babiš v té žvanírně (ne)stíhá. Pomohl by klouzavý mandát?
Česko stále čeká na vládu, která by měla důvěru Poslanecké sněmovny. Pokud ale Babiš a jeho kabinet důvěru získají, jak bude premiér stíhat své dvě funkce? Následující zamyšlení by asi nejlépe otevřela parafráze scénky z divadla Semafor z představení Jonáš a Melicharová. Na úvod si ji tedy pojďme nastínit.
To je kalamita, pane Jonáš, tak to vypadá, že asi budeme mít nakonec opravdu tu vládu strany miliardáře pana Babiše dohromady se (a)sociálními demokraty za podpory bývalých proletářů.
Melicharová, říká se – komunistů (skočil do neutuchající řeči pan Jonáš).
Je to vůbec možný, pane Jonáš? spráskla ruce slečna Žofie Melicharová.
Uklidni se, Melicharová. A co bys vlastně chtěla, vždyť jiný řešení neexistuje, nebo snad chceš nové drahé volby? Jednou jsou karty rozdány, tak ať se mocipáni snaží, ale to ty nemůžeš nikdy pochopit…
Mne by spíše, pane Jonáš, jako praktickou ženskou zajímalo, jak hnutí ANO (a přetížený pan Babiš obzvláště) bude řešit letitý problém, stejný jako za minulých vlád, tedy jak skloubit práci ve vládě a vysedávání ve „žvanírně“ — tedy ve sněmovně?
Zde legendární semaforovské divadelní postavy opustíme a zamyslíme se nad institutem tzv. klouzavého mandátu, který hnutí ANO má (respektive mělo) přímo ve svém volebním programu a dostal se i do vládního prohlášení.
Co je to vlastně klouzavý mandát?
V zásadě se jedná o to, že za ministra, který je současně poslancem, nastoupí tzv. náhradník. Další součástí klouzavého mandátu je skutečnost, že po případném odchodu z vlády by se ministr mohl vrátit zpět do poslanecké lavice, již by „poslanecký náhradník“ musel povinně uvolnit.
Notabene i české vládní programové prohlášení mj. počítá s tímto opatřením ve formě vytvoření institutu zmíněného tzv. klouzavého mandátu.
Připomeňme, že klouzavý mandát mají v současnosti například na Slovensku, které je nám právně, politicky a historicky velice blízko.
Naopak v kolébce parlamentní demokracie Velké Británii ministr musí být zároveň poslancem.
Přednosti a vady
Nepopiratelným nebezpečím při zavedení klouzavého mandátu je fakt, že je nutné vyřešit otázku, zda je i ministr chráněn poslaneckou imunitou, i když není aktuálně poslancem. Z povahy věci není.
Nicméně to by šlo legislativně dořešit. Nadto, kdo se vzdává, byť jen na limitovanou dobu, svého poslaneckého mandátu, aby se stal součástí moci výkonné, tedy ministrem, musí počítat se všemi aspekty z toho plynoucími. Tedy i s případnou ztrátou imunity.
Klady klouzavého mandátu jsou zřejmé. Za prvé by naše dolní parlamentní komora při hlasováních nemusela tolik strádat neúčastí „dvojitých agentů“ ministrů-poslanců. Což by procesně fungování Poslanecké sněmovny PČR jistě velice ulehčilo.
Za druhé: pravděpodobně by se také více aktivizoval pomyslný vnitřní život našich politických stran a hnutí. Proč?
Více jedinců s životním posláním (či spíše diagnózou) politik by dosáhlo na atraktivní (placené) politické posty. Tedy by se mohli věnovat politice naplno, jako svému hlavnímu povolání. Politice se můžete „obětovat“ plnohodnotněji, jestliže jste zabezpečen poslaneckým platem než když ji vykonáváte jen jako „neuvolněný“ politik po večerech, třeba vedle své práce optika, zubaře, sklenáře anebo pedagožky.
Jako právní teoretik vidím jedno z hlavních pozitiv zavedení klouzavého mandátu v tom, že by se rovněž ze systémového hlediska posílila oddělenost mocí ve státě. Zde moci zákonodárné a výkonné. Určitě není dobré a konzistentní, jestliže jedna a tatáž osoba stojí současně jednou končetinou v poli moci výkonné (post ministra) a druhou setrvává v sektoru moci zákonodárné (mandát poslance).
Závěr
Na konec musí autor předloženého komentáře konstatovat, že je sice umírněným zastáncem institutu klouzavého mandátu, nicméně pokud nebude v nejbližších letech v Česku zakotven do právního řádu, tak se toho opravdu moc nestane. Svět ani malostranské paláce se dozajista nezboří.
A i bez „klouzaváče“ to tam bude stejně „pěknej tingltangl“, dodala by patrně slečna Žofie Melicharová, za svobodna Melicharová.
