Babišovo ANO „kvazisvět“ velké politiky nenapravilo, spíš ho dotáhlo k obludné dokonalosti
Ministr zahraničních věcí Martin Stropnický už nebude v nové vznikající dvoukoaliční (ale fakticky trojkoaliční) vládě, ale opustí i Poslaneckou sněmovnu. Jeho novým působištěm se tak nejspíš stane některý z velvyslaneckých postů. V politickém „kvazisvětě“ končící ministr prý „skutečně neumí pracovat“.
Stropnický ve svém rozhovoru pro Lidové noviny označil Poslaneckou sněmovnu za místo, kde je příliš mnoho negativní energie. A procedurální finty, obstrukce a křivárny prý neumí. Na jednu stranu je sice moc hezké, jak šéf diplomacie popsal místo, kde se v Česku přijímají zákony. Na druhou stranu opomněl dodat a vysvětlit, proč tam tedy seděl celých pět let a mnohdy byl těchto křiváren a fint přímým účastníkem, nebo se alespoň děly s jeho vědomím. Dříve mu to nevadilo?
Ruku na srdce, vyjevené ministrovo prozření většinu lidí v této zemi asi nepřekvapilo. Nemálo lidí si už o našem zákonodárném sboru a kultuře v něm udělalo svůj obrázek, dávno přišlo o iluze a podle toho ke všemu přistupuje.
Za pozornost tu ale stojí dvě věci. Martin Stropnický je dalším vysoce postaveným a známým členem Babišova hnutí ANO, který chce opustit jeho řady (i když on prý korektně). V minulosti už tak učinili Jiří Zlatuška či Pavel Telička a kromě nich chce pověsit politiku na hřebík i dosluhující ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Z regionální či komunální politiky je takových tváří známo více. Odchod těchto osobností vnějšímu pozorovateli indikuje fakt, že uvnitř hnutí ANO se opakovaně či soustavně děje cosi, s čím tito lidé mají velký osobní či morální problém, a raději jdou pryč, než aby u toho asistovali i nadále.
Druhou věcí je skutečnost, že ANO při vstupu do politiky deklarovalo změnu politického stylu a snahu o ozdravění politických poměrů v zemi. Tyto proklamace nejen že zůstaly jen na papíře, ale situace se spíš ještě zhoršila a dotáhla se k obludné dokonalosti. Politická kultura trpí (a vlastně už ani neexistuje), politické dohody mnohdy neplatí ani den a poslanecké svědomí se stalo prázdným pojem. Vše je podřízeno jedinému cíli – dosažení co největší moci.
Někdo se přes to nepřenese a zkrátka odejde. Pozdě, ale přece. Trochu toho posměchu vydrží, časem se na vše zapomene. Ostatní ale zůstanou. Po nich už nikdo nebude chtít, aby mysleli či nad něčím přemýšleli, ale jen hlasovali tak, jak jim je nařízeno. Za tuto „věrnost“ dostanou funkce, solidní gáže a slastný pocit, že jsou u toho a spolurozhodují. To pak vede k tomu, že do vysokých funkcí se dostávají lidé, jejichž výroky nebo aktivity jsou vedeny pouze touhou se zalíbit a mnohdy popírají jejich kdysi dosažené vzdělání. A o nějaké lidské soudnosti ani nemluvě.
Na podzim se budou konat komunální volby a tento volební klinč bude pro řadu lidí, kteří touží po moci a penězích, signálem k náhlému procitnutí a snaze podílet se na správě věcí veřejných. Tyto rychlokvašky do puntíku splní vše, co dostanou shora nařízeno, a budou hlasovat pro věci, o kterých sami nevědí vůbec nic.
Jistě, najde se tu i řada skutečných idealistů (v reálu naivních snílků), kteří do politiky jdou s upřímnou snahou něco změnit. Jenže ti brzy narazí. Někteří odejdou hned a jiní po letech, jako to zvažuje Stropnický. Nejhorší na tom je, že tu je a ostane řada takových, kteří se nějakou snahou o vlastní sebeanalýzu či sebekritiku vůbec nevysilují a za pravidelně doplňovaný měšec jsou schopni zapřít cokoliv včetně svého otce.
