Útoky Íránců na Izrael jsou jen zástěrka. Írán nechce dobýt Izrael, ale ovládnout syrské bojiště
Před pár dny došlo k vojenskému střetu mezi Státem Izrael a Íránskou islámskou republikou na území Sýrie. Izrael měl v tomto střetu převahu a způsobil íránským jednotkám ztráty jak na vojenské technice, tak na personálu. V českých, ale i světových médiích jsme mohli pozorovat záplavu komentářů, které vychvalují Izraelské obranné síly (Cahal) a haní Írán.
Stejně tak i v diskusích na českém internetu jsem zaznamenal vlnu nadšení kolem konfliktu mezi Izraelem a Íránem v Sýrii. Osobně bych ovšem tak nadšený nebyl, naopak zatím vidím pouze to, že Izrael v souboji s Íránem vyhrává bitvy, ale prohrává válku.
Celkově mi přijde, že mnozí stoupenci Izraele a možná i samotní Izraelci jsou ve stavu euforie, jenž je podobný euforii po šestidenní válce v červnu 1967, a všichni víme, k čemu to vedlo. K říjnu 1973, kdy se arabským armádám málem podařilo tu izraelskou porazit a Izrael zničit. Nechci brát stoupencům Izraele jejich víru, ale v mnoha ohledech mi přijde, že jsou zaslepeni jistým fanatismem a nepočítají s variantou, že by Izraelci mohli prohrát – ať již vlastní chybou, nebo rozhodnutím jejich Boha, který tak podle židovských pramenů učinil již mnohokrát dříve.
Podívejme se ovšem na celý konflikt Státu Izrael s Íránem z jiného úhlu pohledu. Podívejme se očima nepřítele, tedy v tomto případě očima Íránců.
Hlavní cíl Íránu
Izrael není hlavním cílem Íránu, byť Írán to nechce veřejně sám přiznat. Pro nábožensky orientované Íránce dokonce nejsou hlavním cílem ani USA či celkově Západ a jejich vliv na Blízkém východě. Asi se teď ptáte, co je tedy hlavním cílem Íránců.
K pochopení jejich hlavního cíle na Blízkém východě musíte pochopit podstatu sporu mezi sunnitskými a ší’itskými muslimy. Celý spor je ze strany ší’itských muslimů veden s argumentem, že sunnité jsou uzurpátoři a falšovatelé Mohamedova učení, a proto musí být jako tyrani a nepřátelé Mohamedovy rodiny zbaveni moci nad muslimy a vlády nad Mekkou a Medínou.
Izrael je jen vedlejší cíl. Spíše je to pro Íránce takový klacek, jímž ukazují obyčejným muslimům, že sunnitští vůdcové jsou vlastně zrádci palestinské a islámské věci, protože se smířili s existencí Státu Izrael a spolupracují s ním (například Egypt, Jordánsko, Saúdská Arábie).
Íránci nejsou Arabové
Tedy nejen boj proti Izraeli, ale i válka v Jemenu, Sýrii, Iráku a v dalších zemích je pro věřící Íránce součástí boje za spravedlnost proti sunnitským tyranům. A právě v tom si myslím, že Západ s Izraelci velmi těžce podceňují Íránce. Mají je za primitivy a špatné bojovníky, ale Íránci nejsou Arabové. Naopak strategie íránského vedení prozrazuje promyšlenost a předvídavost.
Vezměme si jako počátek časové osy útok USA na Irák v roce 2003. Tehdy byl vliv Íránu na Blízkém východě silně omezený a slabý. V expanzi mu stál v cestě Irák a poklidná situace v Sýrii dávala syrskému vedení možnost jednat s Íránem jako rovný s rovným, takže aktivity Íránců u hranic Izraele byly velice slabé, včetně aktivit Hizballáhu v Libanonu, který byl sice silný, ale Íráncům chyběla pozemní cesta k jeho trvalému zásobování v případě delšího konfliktu.
Američané nejprve provedli invazi do Iráku a svrhli Saddáma Husajna. Poté se jim sice podařilo porazit ší’itské povstalce vedené Muktadou Sadrem, ale prezident Obama začal stahovat z Iráku americkou armádu, a tak tento stát díky volbám definitivně ovládli ší’itští muslimové, a nepřímo tedy i Írán.
Chce Írán ovládnout syrské bojiště?
V Sýrii byl podobný vývoj. V situaci, kdy celý svět viděl, jak jednoduše byl svržen libyjský diktátor Kaddáfí, Západ a Izrael podpořily i povstání v Sýrii proti vládě ší’itského (alavité patří k ší’itské větvi islámu) muslima Asada. Ovšem tím Asad dostal na výběr mezi podřízeností Íránu a šancí na přežití nebo kapitulací a nejspíše i smrtí. Logicky si vybral „bratrskou pomoc Íránu“, a ten se tak stal nejspíše nejsilnějším hráčem na syrském území.
Vidíme tak, že po 15 letech od invaze do Iráku se Blízký východ zásadně proměnil, a to k neprospěchu Izraele a USA a ku prospěchu Íránu a také Číny a Ruska. Írán získal ovládnutím Iráku spřátelenými ší’itskými skupinami nejen pozemní cestu do Sýrie, ale díky své účasti v syrské válce umístil silné vojenské jednotky na hranici s Izraelem, a může tak efektivně tlačit na Izrael, aby nepodporoval sunnitské protivníky ší’itských Íránců.
Osobně si nemyslím, že se teď Írán pokusí dobýt Stát Izrael, zatím to není k jeho prospěchu. Spíše bude nadále využívat konflikt s Izraelem ve svůj prospěch a soustředí se na definitivní ovládnutí syrského a jemenského bojiště a rozvracení Saúdské Arábie a zemí Perského zálivu. Tam totiž žijí nejen silné ší’itské menšiny, ale jsou tam i velké zásoby ropy, a hlavně posvátná centra islámu – Mekka a Medína. A konfrontační styl současného vedení Izraele a USA této íránské strategií víc než vychází vstříc.
