Mír bude, až Palestinci přestanou nenávidět Židy a nabídnou příklad vlastního úspěchu
Otevření americké ambasády v Jeruzalémě, 70. výročí vzniku Státu Izrael a velké krveprolití na hranicích Izraele a palestinské Gazy vyvolaly vášnivé diskuse po celém světě. Na jedné straně oslavné tanečky, na druhé desítky mrtvých. Ve skutečnosti se ale nic nemění a ani nemůže změnit. Až do doby, než Palestinci začnou plně respektovat Izrael a přestanou nenávidět Židy. Bez toho mír nenastane. V překladu – je k němu dnes hodně daleko.
Pozoruhodné na celé věci je, jak různé strany sporu celá desetiletí odmítají přijmout některá fakta, bez kterých nemá smysl mírová jednání opět zahajovat.
Mír mezi Palestinci i dalšími islámskými zeměmi a Izraelem nepřichází v úvahu, dokud nebude uznán a respektován Stát Izrael. Řeči, jak mají být Židé vyhlazeni a Izrael zničen, jsou zcela kontraproduktivní. Ničemu to neslouží, ničemu to nepomáhá, naopak Izrael to posílilo. Židovský stát se stal vojenskou a technologickou mocností, protože muslimský svět ho k tomu donutil. Předběhl okolní země ve vědě a výzkumu, inovacích či zemědělské výrobě o tisíce kilometrů. Navíc je to jediná demokratická země regionu.
S nemožností domluvit se souvisí i nesmírný antisemitismus, kterým je infikováno mnoho muslimů na celém světě. Palestinské děti se od útlého věku učí ve školách, že Žid = nepřítel. Vymývání mozků pokročilo v tomto směru tak daleko, že celé generace Palestinců znají pouze nenávist vůči židovským sousedům.
Jeruzalém musí zůstat otevřený
Bohužel, antisemitismus a protiizraelské nálady nejsou pouze výsadou arabských států a dalších muslimských národů. Vidíme to i v Evropě. I zde tyto myšlenky velmi úspěšně šíří nejrůznější islámské nadace, školy a instituce. Dokonce někdy za pomoci dotací od států, měst a obcí i za přispění mnoha neziskových evropských organizací, které si z „boje proti Izraeli“ udělaly výnosnou živnost.
Kromě toho, že Izrael je suverénním státem se vším všudy, je i neoddiskutovatelnou realitou, že Jeruzalém je jeho hlavním městem. Když si tam Američané (a už i další země) otevírají velvyslanectví, je to naprosto v pořádku. Na druhou stranu je Jeruzalém nejenom nejposvátnějším místem judaismu, ale i třetím neposvátnějším místem pro sunnitské muslimy.
Na zdejší Chrámové hoře stojí vzácná islámská svatyně Skalní dóm i legendární mešita al-Aksá. Jeruzalém by měl proto vždy zůstat otevřeným městem pro muslimy a další náboženství. Nemůže být ale současně hlavním městem Izraele i Palestiny. V tomto směru musí vzít Židé na sebe obrovskou zodpovědnost vůči ostatním.
Dohánět musí hlavně Palestinci
Nelze ani předpokládat, že by kdy Izrael souhlasil se změnou svých současných hranic. Neučiní tak z bezpečnostních důvodů. Mohlo by dojít k malým korekcím v případě území, ale nedají se očekávat žádné velké změny, jak to někdy požadují Palestinci. Je to zcela nereálné a nemá smysl o tom vyjednávat.
Velkým problémem také je, že palestinská samospráva nenabídla za poslední desetiletí žádný hodnověrný příběh vlastního národního úspěchu. Nepředvedla světu nic zajímavého a důležitého, co bylo vybudováno a vymyšleno. Ukazuje se jako slabá, chaotická, nejednotná, frustrovaná. Naproti tomu z Izraele se stal vyspělý a relativně bohatý stát. Kdyby s ním Palestinci spolupracovali, byli by dnes na vyšší úrovni než okolní arabské země. Jenže to odmítají.
Hodnotit Blízký východ bez předsudků je těžké. Nechci ale tvrdit, že každý Izraelec rovná se dobro a každý Palestinec rovná se zlo. Tak to nikdy nebylo a ani nebude. Jejich vzájemné problémy pramení v hluboké historii, dlouhodobě jsou živeny na obou stranách, ale za poslední desetiletí se situace posunula výrazně jinam. To se musí vzít v potaz. Bez přijetí reality o Státě Izrael či Jeruzalému se proto nikam dál nepokročí. V tomto směru mají co dohánět hlavně Palestinci.
