Žijeme ve šťastné zemi. Děti nepoznají tank
Jsem v práci první týden po dovolené a pomalu vyhodnocuji její průběh. A tak mne jistě omluvíte, když se zde svěřím se sentimentální, až oslintanou emoční historkou, která mne možná ve vašich očích přiřadí někam ke sluníčkářům. Je pro nás vychované za totality ale natolik povzbudivá, že ji prostě napsat musím.
Část dovolené vždy - pokud to počasí umožní - věnuji sezení v kavárenských zahrádkách a civění. Když mě civění znaví, tak zevluji, a když jsem znaven zevlováním, začnu očumovat. Vidět Prahu takto, očima zevlujícího turisty, umožní člověku znovu vnímat, v jak nádherném městě to žijeme, jak je Praha přátelská a kolik je tady hezkých žen. Jedním z mých nejoblíbenějších zevlišť je kavárna Šesták - outdoorový podnik přímo na Kulaťáku, kde se to hemží vnadnými hipsterkami a kde dělají vynikající preso. Sedím, zevluji a koukám na holky.
Tanky a děla
Nyní trochu odbočím. Za komunismu jsem vyrůstal ve světě, kde byla zcela normální součástí společnosti vojenská síla a pocit trvalého ohrožení cizí vojenskou silou. Oficiální propaganda nám tloukla do hlavy, že nacisté z Německé spolkové republiky spolu s americkými jestřáby chtějí okupovat a zotročit naši svobodnou socialistickou vlast.
Spolu s tím nám ale moc zároveň ukazovala, jak jsme my - země socialistického tábora - silné a mocné, takže se zotročit imperialisty nenecháme. A připomínka na tu moc, vojenskou sílu, armádu a těžké zbraně byla všudypřítomná. Přestože byla doba války studené, těžké armádní stroje byly součástí běžného informačního kužele, psaly o nich noviny, o cvičeních referovala televize a režim pořádal masívní vojenské přehlídky, kde Letnou duněly tanky.
Známý si hraje s dcerou
A zpět na Šesták. Zevluji, je slunné odpoledne a u jedné z beden sedí můj známý, profesionální tiskový mluvčí, se svou dcerkou. Čtyřletou. Šesták je totiž zařízen jednak stolky a židličkami, druhak z čistého dřeva vyrobenými bednami nejrůznějších výšek, na kterých můžete sedávat se zkříženýma nohama nebo na nich polehávat.
Na jedné z nich - vyšší - tedy seděl můj známý, vedle něj na nižší bedně seděla jeho čtyřletá dcerka a hráli si hru, kterou jsem znal z nějaké psychologické literatury. Jde o techniku, kdy rodič (či jiný dospělý) kreslí obrázky běžných věcí a dítě podle těch obrázků ty věci poznává a nazývá. Fakt už nevím, která z psychologických škol tuto metodu vymyslela, ale je to nesporně účinný, nenásilný a nenáročný postup, jak rozvíjet myšlení dítěte.
Můj známý měl malou tabulku a křídu a vždycky na ni něco nakreslil. Hrnek. Auto. Hořící cigaretu. A holčička obrázek pozorně prostudovala a pak tu věc, kterou rozpoznala, pojmenovala. Narcistně jsem si přemýšlel o tom, jak je u nás na Praze 6 všechno pěkně moderní. Včetně výchovy dětí. Vtom se můj známý - se širokým úsměvem - zvedl a vyrazil ke mně.
Víte, co to je?
Ukázal mi svou černou tabulku, na které kreslil dceři. Musel jsem uznat, že má výtvarnou vlohu, nejenže bylo jasně vidět, že nakreslil tank, ale tipoval bych to dokonce na ruský T-72. „Tak tohle je zatím první věc, kterou nepoznala,“ sdělil mi se širokým úsměvem. „Myslela, že je to vysavač.“
Jsme s ním víceméně stejná generace, také zažil bolševickou výchovu a vojenské přehlídky. Takže jsme se v tom okamžiku začali šťastně a dojatě culit oba. Protože nám najednou došlo, v jak nesmírně šťastné době a zemi žijeme. V zemi, kde je takové bezpečí, stabilita a mír, že malé děti tanky prostě neznají. Panebože, dej, ať to vydrží!
P. S.: Slibuji čtenářům, že příští sloupek už bude zase sprostý a cynický jako normálně.
