Poslanec Pirátů si přitápěl těžbou kryptoměny za peníze daňových poplatníků. Je to normální? Je!
Tomáš Vymazal, poslanec za Českou pirátskou stranu, ve služebním bytě v pražské Nerudově ulici těžil kryptoměnu Zcash. Těžba kryptoměn je přitom energeticky docela náročná a spotřeba Vymazalova bytu se těžbou zvýšila tolik, že si toho správci sněmovních bytů všimli a zakročili. Elektřinu ve služebních bytech totiž hradí stát.
Pirát nejdřív na dotaz serveru Aktualne.cz popřel těžbu bitcoinu, pak se ale ozval znovu a přiznal, že těžil jinou kryptoměnu, Zcash. Přiznání doplnil originálním vysvětlením: Byla mu zima a výkon zařízení, které provádí těžbu (ve skutečnosti jde o složité výpočty) kryptoměn, je tak vysoký, že produkuje i nemálo tepla. Vymazal se omluvil a ještě slíbil, že vydělané peníze v řádu stokorun věnuje na charitu.
Tahle „babišovská“ metoda vycouvání z průšvihu je skvělá. Pokud na charitu půjdou peníze z každého prohřešku politiků, za chvíli budeme mít ty nejbohatší charitativní organizace na celém světě. Také vytápění těžbou kryptoměn je roztomilé – dvě mouchy jednou ranou. Škoda, že Brusel zatrhl svícení klasickými žárovkami – pirát Vymazal si mohl přitápět i svícením.
Problémy veřejných peněz
Nechme stranou, že mnoho lidí má (bohužel) rovnítko mezi kryptoměnami a nelegální činností. A řekněme si, že ve srovnání s mnohamiliardovými dírami veřejných rozpočtů je těch pár upirátěných stovek či tisícovek (dle Aktualne.cz byl účet za elektřinu asi 3000 korun) prakticky nic.
Člověk se ale ptá, jestli je to chování vůbec normální. A musí si odpovědět, že vlastně je.
Stačí se podívat na umění poslanců vyčerpat náhrady na různé věci do posledního haléře. Ostatně z náhrad si (údajně) kdysi koupil byt Bohuslav Sobotka (politik ČSSD, který byl ještě loni premiérem). Stačí se podívat na to, jak se dají podojit evropské i jiné dotace na věci, kam vůbec neměly jít (a nemluvíme zdaleka jen o Čapím hnízdě). Stačí se podívat na to, jak často poukazuje Nejvyšší kontrolní úřad na chyby v řádu stovek milionů a špatné hospodaření nejrůznějších úřadů v čele s ministerstvy.
Někdy jde o špatný úmysl, snahu uloupnout si z eráru pro sebe. Někdy o záměrně špatný úmysl jít ani nemusí – řada politiků si myslí, že rozšiřováním toho, co stát platí a dotuje, činí dobro celé zemi. A další ani nenapadne, že se utrácí víc, než by mohlo a mělo.
Nesnesitelná lehkost bytí
Těžko podezírat piráta Vymazala, že se stal poslancem hlavně proto, aby mohl za státní peníze vytěžit kryptoměnu za pár stovek či tisíc. Patrně si ani neuvědomil, že své výdělečné „hobby“ provozuje za peníze daňových poplatníků, a kdyby ho na to správci neupozornili, dost možná by těžil dodnes bez ohledu na počasí, teplotu a aniž by ho tížilo svědomí.
Problém je ona nesnesitelná lehkost bytí za veřejné peníze. Jakékoliv utrácení veřejných peněz nebolí ty, kteří je utrácejí. Velký francouzský ekonom Frédéric Bastiat kdysi řekl, že stát je velká fikce, pomocí níž se lidé snaží žít na úkor ostatních. Padají tam přirozené zábrany, které mají lidé hospodařící jen a pouze se svými penězi. S anonymitou erárních peněz roste snaha něco si z toho balíku uloupnout nebo aspoň klesá snaha šetřit a uskromňovat se.
To je podstata eráru. Tak to vždycky bylo a bude. Také proto Babiš nenašel a nemohl najít oněch 200 miliard, o kterých před svým vstupem do sněmovny tvrdil, že se kdesi válejí na ulici. Také proto nikdy nemůže mít smysl pirátské předvolební heslo „pusťte nás na ně“. Ve sněmovně totiž nejsou horší lidé a s piráty nepřišli lidé lepší. Jakmile totiž jednou někdo vstoupí do sněmovny, jakmile má v rukou veřejné peníze, stává se tím, na koho chtěl být původně puštěn.
To je ta tragédie společné kasy. Z tohoto hlediska je pár tisíc korun vytěžených v kryptoměně banalita. To už zjištění, že poslanci bydlí za státní v Nerudově ulici, je samo o sobě smutnější.
