Zeman, Okamura, Štiková... Nižší vrstvy voličů zcela ztratily pokoru
Přes Blesk sleduji nejnovější výstupy rodiny Štikových, neboť je to pro sociálního psychologa vynikající informační zdroj o stavu myšlení národa, lidu. Díky paní Štikové starší jsem si například poprvé v úplnosti uvědomil, proč v Parlamentu sedí Okamura a na Hradě Zeman.
Moje babička, která byla vyučená knihařka, vždycky když se o něčem složitějším mluvilo, používala krásnou frázi. „Já nevím, školy nemám, ale myslím si...“ Bylo v ní tolik pokory k vědění a vzdělání, že i když říkala názor na nějakou v podstatě banalitu, nezapomněla předeslat, že její názor je názor prosté ženy. Ženy, která nemá vzdělání, a tudíž její názory nemají tu váhu jako názory lidí, kteří na rozdíl od ní školy mají. Tahle pokora nižších vrstev zmizela v propadlišti dějin, a její vymizení je jedním z důvodů krize zastupitelské demokracie, kterou nyní v Evropě a v Česku zvlášť zažíváme.
Monika Štiková močí v lese
To byla asi nejdůležitější mediální zpráva, která se ke mě koncem dubna, kdy k události došlo, donesla. Vychutnal jsem ji na videu a skoro zaslzel nad tím, jak byla explanativní. Dění kolem Štikových totiž sledují tři skupiny diváků. Za prvé sociální psychologové, které zajímají psychosociální jevy probíhající u lidí, které až zas tak často na ulici nevídáte. Podobně jsem například sledoval online přenos z pavilonu goril v pražské zoo. Za druhé pražská kavárna, pro které jsou Štikovi vítaným terčem posměchu.
Obě tyto skupiny však nejsou skupinou, na kterou by tvůrci seriálu mířili. Ti míří na diváky ze spodního intelektového pásma a nižších sociálních tříd, kteří se s děvami Štikovými identifikují, které s nimi prožívají jejich konflikty a radosti, a kteří se těší na každý nový díl. A na konci dubna bylo v televizi k vidění, kterak paní Monika Štiková jde procházkou lesem s pánským doprovodem, najednou udělá tři kroky stranou do řídkého křoví, skrz které je velmi dobře vidět. Kamera ji sleduje, načež paní Štiková stáhne kalhoty, přičapne, vymočí se a požádá partnera, aby jí podal papírový ubrousek. Poté jej použije co toaletní papír (ten ubrousek, ne toho partnera), natáhne si kalhoty, a pár pokračuje v romantické procházce lesem.
Když moje babička za první republiky šla k volbám (volívala národní socialisty), tak vybírala kandidáta, který sice bude reprezentovat zájmy její rodiny, chudé rodiny železničáře z Jindřichova Hradce, ale který toho bude umět a vědět víc než ona. Chápala zastupitelskou demokracii tak, že ji bude zastupovat někdo, kdo sice hraje za ní, ale kdo na to zastupování má patřičné školy, vzdělání a noblesu. Nyní jsme v úplně odlišné situaci. Jak známo, televize patří (zvláště u méně inteligentních lidí) k důležitým normotvorným faktorům.
Pro mnoho jednodušších lidí je to, co je v televizi, zcela jednoznačně pravda, a zcela jednoznačně je to správné. No a tihle lidi teď vidí v televizi, jak tam paní Štiková bez nejmenší známky studu močí. A protože je to v televizi, tak je to v pořádku, a ti lidi „tam nahoře“, případně „v té Praze“, „vzdělaní“ či „kulturní“ mohou jít do háje, protože v televizi je i to, co děláme taky, mámo! Ty když jdeme z hospody, tak taky vždycky čůráš za lípou dole v zatáčce, ne? Takže „ti nahoře“, ti „z televize“, už nejsou jenom ty nudně slušný paňáci jako politici, ale i lidi jako my! Třeba Štikovi!
Volíme jednoho z nás!
Proto jak vidí nižší vrstvy sebe samé v reality show, tak je samozřejmě chtějí vidět i v reality show politiky. Už nechtějí, aby je zastupovali ti, kteří hájí jejich zájmy, ale mají nějakou vyšší kulturu a vzdělání. Už se chtějí zastupovat samy, už chtějí v Parlamentu vidět ne ty vzdělané a noblesní politiky (ani kdyby kopali za jejich zájmy), už tam chtějí vidět sebe samé. Skutečné reprezentanty lidu, se kterými se mohou intelektuálně i ekonomicky nejslabší vrstvy plně ztotožnit. A těmi jsou - kromě striptérky Reginy a a rodiny Štikových - také pánové Zeman, Okamura, Rozner a další osobnosti dna naší politiky.
