Soud uznal pár českých gayů za rodiče. Má mít Karolínka dva tatínky? A má do toho stát mluvit?
Nejvyšší soud uznal pár českých gayů za rodiče dcery Karolíny, kterou jim odnosila náhradní matka. A spousta lidí s tím má problém. Já musím naopak výjimečně pochválit nějaký státní krok. Proč? Protože mě na rozdíl od většiny lidí komentujících tuto kauzu absolutně nezajímá, jak moc a z jakého úhlu pohledu je pravdivá informace v nějakém úředním dokumentu, konkrétně v rodném listu dotyčné.
Nejprve bych rád připomněl jeden zjevný fakt: homosexuální páry prostě existují. A je dokonale irelevantní, co o tom soudíte z hlediska přírody či lidské přirozenosti – prostě to tak je. Některé z těch párů se rozhodnou vychovávat potomky; to je také fakt, který jen těžko změníte. A existují v zásadě dva způsoby, jak na to reagovat: Buď je nechat být, ať si dělají, co chtějí, protože je to jejich věc; nebo jim začít komplikovat život (drobnou byrokracií počínaje, drsnou perzekucí konče; tohle už záleží na stavu konkrétní společnosti).
Pochopitelně platí, že čím víc přitvrdíme a čím větší peklo jim ze života uděláme, tím spíše budou svou orientaci skrývat a dost možná některé z nich úplně odradíme od rozhodnutí si pořídit dítě. Otázka zní: Vážně souhlasíte s trápením druhých lidí jen proto, že jsou vám nechutné praktiky, které mezi sebou provozují?
Benda: Proč by měl vztahy dvou lidí řešit zákon?
Poslanec Marek Benda řekl v souvislosti s případem větu, se kterou bytostně souzním: „Vůbec nevím, proč by se vztah dvou lidí měl řešit zákonem.“ Ano, přesně tak! Bohužel hned vzápětí popírá sám sebe, když vysvětluje, proč je to vlastně v případě manželství muže a ženy žádoucí.
Jenže ani k tomu není žádný důvod; svatba může být ošetřena normální smlouvou, kterou spolu novomanželé uzavřou. Manželství nemusí mít žádné speciální legislativní postavení; ať je to prostě záležitost těch, kdo se berou; nechť smluvně ošetří své vztahy jako v případě mnoha jiných osobních i profesních vztahů. Jinak se totiž dostáváme do absurdních situací, kdy stát musí rozhodovat o věcech, do kterých mu absolutně nic není, pročež řada lidí získává falešný pocit, že mají co mluvit do čistě soukromých záležitostí druhých.
Nevýhodné daně
Už dnes lze mimochodem dle nového občanského zákoníku upravit vztah mezi dvěma lidmi tak, aby více méně odpovídal stavu, kdy jsou dotyční sezdaní. Má to dva háčky: Zaprvé se to v některých aspektech trochu liší (třeba z pohledu daní to může být méně výhodné) a zadruhé na to (zejména státní) instituce nejsou zvyklé a nastavené, protože počítají s manželstvím.
Oba tyto problémy lze však vyřešit změnou legislativy tak, aby manželství nebylo v žádném zákoníku vůbec definované ani zmíněné, ale lidé by dostali prostředky, jak stejného stavu dosáhnout prostou (manželskou) smlouvou. Pak by stát ani nikdo jiný nemusel řešit jejich pohlaví a další věci, do kterých mu jednoduše nic není.
Je to proti přírodě?
Je ono rozhodnutí soudu proti přírodě? Může mít někdo dva tatínky? Je rodičem ten, kdo dítě zplodil, nebo ten, kdo je vychovává? A co lidská přirozenost? Tohle – a mnohé další – jsou dle mého názoru naprosto scestné a irelevantní otázky. Proč?
Máme tu dva muže; ti dva muži se milují; chtějí spolu vychovávat dítě; a prostě tak budou činit bez ohledu na rozhodnutí soudu. Filosofování o přírodě či Bohu (a to píši jako křesťan) je sice hezké, ale máme tu danou situaci, ve které relevantní otázka zní: Budeme těm třem komplikovat život? To je totiž to jediné, co může soudní rozhodnutí změnit.
Oni spolu budou žít tak či tak; uzná-li soud oba pány za otce, bude se jim žít o něco lépe, zatímco v opačném případě budou řešit spoustu byrokratických problémů při jednání s úřady, školami, nemocnicemi a dalšími institucemi. Můžeme se sice ptát, zda Bůh chce, aby ti dva vychovávali dítě – a osobně pevně věřím, že nemá nic proti (podobně jako mu nevadí třeba antibiotika, ač si to dříve mnoho křesťanů myslelo) – o čemž můžeme vést nekonečné debaty, avšak v praxi o tomhle naštěstí nerozhodujeme; hraje se jen o to, zda jim budeme házet pod nohy klacky v podobě různé státní byrokracie, což stejně nikomu nepomůže (a zejména ne tomu dítěti).
Horší rodiče?
Můžete proti rozhodnutí soudu namítat, že posouvá společnost určitým směrem, který se vám nelíbí; můžete se zlobit, že legitimizuje něco, co nechcete, aby bylo legitimizováno. A já souhlasím, že by něco takového stát dělat neměl.
Ne proto, že by se mi nelíbily homosexuální adopce či manželství (nic proti nim nemám, navíc se ty věci stejně de facto – nikoliv de iure – dějí; jde jen o to, zda kolem nich budeme vytvářet byrokratické a legislativní problémy), nýbrž proto, že ostře nesouhlasím s tím, aby tohle vůbec jakkoliv řešil stát. Je to totiž věc těch lidí, kterých se to týká; ne vaše, ne moje, ne úředníka, ne politika.
A prosím, hlavně mi neříkejte, že jde o ty děti! I kdyby se podařilo prokázat, že homosexuální páry jsou statisticky horšími rodiči (na což z hlediska vědy neexistuje objektivní metrika, ale budiž), určitě najdete spoustu dalších skupin „horších rodičů“, jakmile začnete dělit lidi podle věku, profese, majetkových poměrů, vzdělání, zdraví, vztahu ke sportu, etnika, inteligence a spousty dalších faktorů.
Kdo tedy „kvůli dětem“ nevolá po kádrování rodičů i třeba dle profese (a dalších faktorů), tomu ten zájem o děti nevěřím ani v případě homosexuálních párů; respektive mu jej věřím jako vědomý či nevědomý pokus o racionalizaci svých negativních emocí.
