Z Bruselu stříká marxismus. Europarlament schválil směrnici, která by vzrušila i Marxe s Engelsem
Evropský parlament schválil novou verzi směrnice o vysílání pracovníků. Nevinný název skrývá zdánlivě krásnou a spravedlivou myšlenku, že by všichni lidé za stejnou práci na stejném místě měli dostávat stejnou odměnu. Ve skutečnosti jde o krok ke komunismu a evropské dezintegraci.
Stručně o směrnici. Ta upravuje situace, kdy například česká firma získá zakázku ve Francii a k jejímu uskutečnění vyšle do Francie své zaměstnance. Směrnice v zásadě (pravidla jsou komplikovanější) vyžaduje, aby tito zaměstnanci dostali mzdu stejnou, jakou by dostali francouzští zaměstnanci od francouzské firmy, kdyby ta zakázku získala. Celé je to zahaleno do krásně znějícího hesla „stejná mzda za stejnou práci na stejném místě”.
Na první pohled ušlechtilý plán. Jenže pokud vám doma na zdi nevisí portréty Karla Marxe, brzy vás napadne otázka, co je vlastně celému Bruselu do toho, kdo jakou má mzdu. Evropská komise směrnici připravovala několik let. Několik let se vážně zabývala tím, kolik bude brát Franta z Postoloprt, když ho jeho firma vyšle na práci do Paříže.
A opět. Na první pohled směrnice znamená polepšení pro českého dělníka. Jenže hned vás zarazí, proč směrnici prosazovaly západní země EU a východní země byly proti. Že by politikům Německa, Francie či Belgie leželo na srdci dobro východoevropských pracovníků? Ani omylem.
Konkurenceschopnost
Jednou z hlavních výhod kupříkladu českých stavebních firem jsou i nižší náklady a mezi nimi náklady na práci. To dělá firmy z novějších členských zemí EU v některých situacích konkurenceschopnější a i díky tomu mohou zakázky na západě získat. Západní politici to vědí. Směrnice není nic jiného než realizovaná snaha se východoevropských firem a pracovníků zbavit. Protože směrnice pracovníkům sice zaručí lepší mzdové podmínky, jejich zaměstnavatel ale zakázku vůbec nedostane.
Ale pozor. S tím brutálním pragmatismem bych mohl někomu ukřivdit. Před pár lety se v jedné německé televizi utkali eurokomisař Frans Timmermans a slovenský europoslanec Richard Sulík. Spor vedli právě o zásadu stejných mezd za stejnou práci na stejném místě. Sulík to označil za socialismus a Timmermans s úsměvem odvětil, že pokud je tohle socialismus, tak on je pro socialismus. V Bruselu tedy existuje i skupina lidí, pro něž to není pouhý pragmatismus s cílem vytlačit „východoevropskou” konkurenci. Tahle skupina tomu věří. Věří, že tím koná dobro. Nevím sám, co je horší.
Jednosměrka
„Bohužel se nepodařilo udržet potřebnou vyváženost mezi zachováním volného pohybu služeb a ochranou práv pracovníků. Vydáváme se cestou omezování, které je pro naše podnikatele neúnosné, a obávám se, že pohyb služeb po EU bude možný už jen v jednosměrce,“ poznamenala k tomu europoslankyně Martina Dlabajová (ANO), která proti směrnici několik let hlasitě protestovala a jejíž vystoupení si můžete pustit ve videu v úvodu článku.
Zmínka o jednosměrce je trefná. Kdyby „východoevropské” země měly Západu oplatit stejnou mincí, musely by vyhnat zahraniční investory, kteří si u nás nakoupili firmy za vyšší ceny, než jaké nabízeli tuzemští zájemci. Absurdní? Jistě, stejně jako schválená směrnice.
Co směrnice znamená
Pikantní tečkou za odmáváním směrnice v Evropském parlamentu jsou zmatky, které provázely hlasování. Polská delegace frakce EPP si na vedení schůze dokonce stěžovala předsedajícím, protože poslanci často ani nevěděli, o čem hlasují. Zmatky panovaly i při sčítání, protože zmiňovaného kritika směrnice Sulíka předběžný seznam hlasujících zařadil mezi ty, kteří hlasovali pro směrnici.
Schválení směrnice ukazuje hodně věcí. Jednak to, že nedávné oslavy výročí narození Karla Marxe vrcholnými představiteli EU nebyly náhoda a že s jeho myšlenkami doopravdy koketují. Ukazuje také to, že navzdory ujišťování prosazují západní země své brutální silou, a ne snahou o konsensus. A hlavně to, že EU není žádný spolek asketů, ale spolek, kde země prosazují své (krátkodobé a krátkozraké) zájmy nejen na úkor druhých, ale dlouhodobě i na úkor celku.
