Okradení vlastního národa. Před 65 lety začala platit komunistická měnová reforma
Měl to být úder buržoazii a vítězství pracujícího lidu. Ve skutečnosti to však byla velká loupež provedená na vlastním národě, při níž rodiny mnohdy přišly o značnou část svých úspor a obyvatelstvu následně razantně propadla životní úroveň. Řeč je o měnové reformě, která vstoupila v platnost před 65 lety, na začátku června 1953.
Komunisté ji provedli v době, kdy se československé hospodářství nacházelo v hluboké krizi. Z pohledu statistik sice ekonomika země stále vykazovala slušný růst (který byl však způsoben masivními investicemi do těžkého průmyslu pro potřeby zemí tzv. Varšavské smlouvy) a lidé dostávali solidní mzdy, jenže na trhu byl zoufalý nedostatek jakéhokoliv spotřebního zboží. Čechoslováci tedy neměli své peníze za co utratit. V zemi stále platil přídělový systém a na souběžně fungujícím volném trhu se stejné zboží prodávalo za mnohonásobně vyšší ceny.
První úvahy o zavedení měnové reformy se datují už do roku 1951, kdy státní banka pomalu začala ztrácet kontrolu nad československou měnou (která byla stále navázána na americký dolar). Od listopadu následujícího roku se začaly podnikat první kroky k provedení měnové reformy, které připravoval tým ekonomů vedených Václavem Hůlou. Pochopitelně za pomoci všudypřítomných sovětských poradců. V rámci celé akce se chystala řešení případných problémů, připravoval se bezpečnostní aparát, rozvozy nových peněz a v krajním případě se uvažovalo dokonce o možném nasazení armády.
Příprava reformy měla probíhat v nejvyšším utajení, přesto se informace o tomto chystaném kroku dostala mezi obyvatelstvo. Mnozí pak začali masivně skupovat z obchodů jakékoliv zboží, bohatší lidé (a řada věci znalých komunistů) kupovali zlato, známky, obrazy a další cennosti.
Vládnoucí elita se snažila vytvářet dojem toho, že se nic neděje a že chystaná reforma je fáma, která je výplodem třídních nepřátel. Prezident Antonín Zápotocký opakovaně tvrdil, že „naše měna je pevná a reforma nebude“. Prý tak měl činit ještě i v pátek 29. května v rozhlasovém projevu. Historik Zdeněk Jirásek však v rozhovoru pro iDnes.cz uvedl, že při studiu archivních pramenů důkaz pro toto tvrzení nenalezl. Nicméně hned následujícího dne, v sobotu 30. května, vystoupil v 17 hodin v rozhlase předseda vlády Viliam Široký, který reformu potvrdil s tím, že stávající peníze budou platné jen do konce měsíce, tedy neděle 31. května.
Načasování projevu Širokého mělo svoji zrůdnou logiku. V tu dobu už byly všechny banky a obchody zavřené. Jedinými místy, kde se daly peníze ještě utratit, byly restaurace, kina či divadla. V neděli 31. května o celé reformě podrobně referovalo Rudé právo.
Poměr, podle kterého se staré peníze přeměňovaly za nové (vytištěné a vyražené v Sovětském svazu), byl drastický. Částky v hotovosti do 300 korun se měnily v poměru 5:1. Vyšší sumy však byly směňovány dokonce v poměru 50:1. Podle směrnice ministra financí Jaroslava Kabeše byly vklady fyzických osob u peněžních ústavů do 5 tisíc korun včetně přepočítávány v poměru 5:1, vyšší vklady do 10 tisíc korun už v poměru 6,25:1, vklady do 20 tisíc korun v poměru 10:1, do 50 tisíc korun 25:1 a vyšší pak v poměru 30:1. Veškeré vklady složené na nové vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1. Vklady na knížky dělníků a úředníků z pravidelného podnikového spoření se přepočítávaly v poměru 5:1. Prémie životního pojištění se přepočítaly v poměru 20:1.
Zcela a bez jakékoliv náhrady byly zrušeny vázané vklady vzniklé při měnové reformě v roce 1945, závazky z tuzemských cenných papírů vydaných před rokem 1945 i závazky státních dluhopisů a dluhopisů jiných finančních institucí vydané po roce 1945.
Když 1. června lidé reálně poprvé na vlastní kůži pocítili její skutečné dopady, vypukly na řadě míst spontánní protestní akce a stávky. Nejbouřlivější protesty se odehrály v Plzni. Na hlavním náměstí se shromáždily tisíce nespokojených lidí, především dělníků ze Škodovky. Těm byly dokonce vyplaceny květnové mzdy před termínem a tedy ještě ve „starých“ penězích. Další nepokoje se konaly například ve Strakonicích, Ostravě i Praze. K jejich potlačení byly použity Lidové milice, policie, Státní bezpečnost i jednotky vojsk ministerstva národní bezpečnosti.
Řada účastníků protestních akcí skončila ve vězení, výjimkou nebylo ani odsouzení na 18 let. K nejtvrdším postihům pak dokonce patřilo i nucené vystěhování. Na rozdíl od jiných politických procesů té doby nebyly podle historiků soudy medializovány, protože komunistický režim si nemohl dovolit veřejně přiznat, že proti němu povstali příslušníci dělnické třídy, kterou komunisté považovali (alespoň oficiálně) za páteř své vlády.
Měnová reforma, která s výjimkou vedení Sovětského svazu nebyla nikde konzultována, byla jedním z důvodů, kvůli kterému bylo Československo na dlouhá desetiletí vyloučeno z Mezinárodního měnového fondu.
