Italského vicepremiéra Salviniho čeká úkol číslo jedna — migrace
Matteo Salvini, místopředseda vlády a ministr vnitra, má před sebou ten nejtěžší úkol nové italské vlády. Deportaci více než půl miliónu nelegálních migrantů, kteří přišli do Itálie za lepším životem. Mnozí rádi doplňují, že především přišli za bezpracným životem, a nelze se tomuto hodnocení vůbec smát.
Představy a realita
Představy mnoha sociálních marxistických elitářů z Bruselu či Berlína o tom, jak oni „vyřeší“ problémy zemí, z nichž migranti přicházejí, a to jakýmsi kouzelným proutkem v podobě masívních dotací, jsou zjevně nereálné. Když o stejném nápadu mluví podnikatel Soros, je předem jasné, že to fungovat nebude. Na takovém řešení podle jakéhosi nového Marshallova plánu by se mimo jiné nemohla podílet pouze Evropská unie (EU), ale muselo by se připojit mnoho dalších států USA počínaje po bohaté arabské státy a další a další. Je však v obecné známosti, že posílané peníze do oblastí Afriky jen v deseti procentech dojdou ke skutečně potřebným, zbytek se ztratí v přerozdělovacím systému a v neutuchající a nepostižitelné korupci vládnoucích byrokratů afrických zemí. Každý takto prováděný „Marshallův plán“ je proto předem odsouzen k neúspěchu. Tudy cesta nepovede a rozhodně je to cesta nejméně efektivní a nejpomalejší.
Druhé řešení
Další bláhové představy Bruselu, Berlína a možná i Říma představuje cíl donutit africké země, aby si přebíraly zpět své občany s hrozbou, že pokud tak neučiní, dosavadní dotace jim unie zastaví. Navrhované řešení má ale mnoho nedostatků podobně jako to první, „marshallovské“. Za prvé se velmi často vůbec neví, ze které země migranti dorazili, protože své doklady zničili a původ země tají. Za druhé to vyžaduje spolupráci vlád afrických zemí a té se EU nejenže nedočká, ale naopak s pomocí rezolucí OSN a podobných rezolucí, jako je ta z Marrákeše, se vlády afrických států budou domáhat, aby EU přijala další tzv. uprchlíky. OSN to vůči EU (pouze vůči EU!) dokonce vznáší jako rezolutní požadavek. Pokud problém právně zjednodušíme, podle OSN je uprchlíkem každý, kdo se vydá na cestu do cizí země, a to s původní ochranou skutečných pronásledovaných uprchlíků nemá nic společného. Stejně jako první i druhá cesta vůbec nepočítá se „spolupracujícím migrantem“, jehož se má plánované opatření dotknout. Nebude to fungovat stejně jako řešení první. A je to opět řešení zoufale pomalé.
Třetí řešení
Původní představy Italů, že svůj problém budou řešit ještě vyššími kvótami, než byly dosud vynuceny absurdním „většinovým“ schvalováním, a Italové budou odesílat migranty do střední Evropy, jsou naivní a dětinské. I zmiňovaný Soros před tímto řešením varuje, neboť i jemu je jasné, že dojde nejen ke vzbouření postižených států, ale je vysoká pravděpodobnost, že by postupně z EU vystupovaly. A výstupem z EU by pobyt migrantů u nich stejně skončil.
Je to Rakousko, které Salvinimu naznačuje realističtější cestu. Je totiž jasné, že hlavním důvodem příchodu ekonomických migrantů není jejich pronásledování, ale bezpracné materiální zabezpečení v EU. Rakušané jako první proto začali dost radikálně snižovat dávky pro tyto příchozí, a navíc i ty snížené podmiňují výukou němčiny, rekvalifikací a dalšími podmínkami. Kdo je nesplní, nedostane nic. Je samozřejmě jen otázkou času, kdy dávky budou omezeny na takovou výši, že se vůbec nevyplatí kvůli nim do EU přicházet.
Autor je publicista, bývalý ředitel Českých drah
Rizika řešení vždy budou
Řešení Rakouska je výborné, ale nese s sebou i rizika. Výborné je v tom, že eliminuje důvody pro příchod migrantů a vynucuje si, že když už chtějí zůstat, musí dojít k jejich asimilaci a pracovnímu zapojení.
Rizikem je to, že Rakušané mohou očekávat protestní hladovky, stanové tábory v centrech měst a případné útoky na prodejny potravin, tzv. rabování, jak pamatuje třeba z nedávné doby Slovensko. Slovenská Dzurindova vláda na potlačení rabování nasadila vojáky. Troufne si někdo na něco podobného v Rakousku či případně v Itálii? Že mezinárodní levicové společenství v takovém případě spustí triády protestů, že osa Brusel-Paříž-Berlín bude navrhovat ty nejpřísnější sankce vůči Rakousku, lze samozřejmě očekávat a bylo by moudré od rakouské vlády si předem zajistit politickou podporu spojenců v EU. Rádo ji poskytne Polsko či Maďarsko. Stranou by neměli zůstat Slováci ani Češi. Pokud by se ale přidala i Itálie, situace v EU by se rapidně začala měnit.
Migrant, který nedostává dávky (nebo pouze minimální), si bude muset rozmyslet, co bude dělat dál. Odejít z EU se mu nebude chtít. To je jasné. Ale umřít hlady také ne. A práce pro všechny zůstávající také nebude. Mnozí se proto budou vracet domů. Neradi, nedobrovolně a se vztekem. Ale budou donuceni stát se aktivní stranou řešení problému, jejž sami způsobili. Ovšemže to nebude hned a nebude to bez koordinace států v EU účinné. Je to jenom plán, ale ten nejrychlejší.
Přechodné období
Migranti před nechtěným návratem domů využijí všech možností k tomu, aby nikam odcházet sami nemuseli. V první řadě se začnou přesouvat do Německa, kde vítací kancléřka neschopná jakékoliv sebereflexe bude vinit kdekoho ze vzniklého stavu, ale migranti se tam jednoduše přesunou. Pokud opustí takto Rakousko či Itálii, bude to jenom ku prospěchu věci. První významné evropské země by tak našly funkční řešení. Pravda, pro EU polovičaté. Ale někde se začít musí.
Je jistě možné, že Německo nesníží migrantům dávky a ti postupně budou přečíslovat domácí obyvatelstvo a nikam neodejdou. Plán na jejich dobrovolné opuštění EU totiž vyžaduje výrazné omezení dávek. A pokud k němu v Německu nedojde, migranti si rádi pořídí mnoho dalších žen, dalších dětí a budou spojovat rodiny (ve skutečnosti celé klany) a nechají se od Němců živit. Pokud Němci takto skončí, tak prostě skončí. Nikdo to za Němce nevyřeší.
Ochrana národních zájmů
Je povinností vlád postarat se především o své občany. Není žádnou povinností evropských vlád, aby zachraňovaly svět, protože to nakonec není ani technicky a ani ekonomicky možné. Proti invazní migraci se národní vlády EU musejí vymezit a pomáhat se musí skutečným uprchlíkům, nikoliv mazaným ekonomickým migrantům. A to bude vyžadovat odvahu k nepopulárním krokům a mnohé se migrantům ani trochu nebudou líbit.
Plán osídlení Evropy Neevropany není a nemůže být žádnou hodnotou. Že v tomto plánu některé vlády v EU hrají roli užitečných hlupáků, je zřejmé. Jde tedy o to, spojovat se s těmi, kdo budoucnost nevidí v doživotním pracovním otroctví svých občanů pro invazi těch, kteří, a mnozí ve zlém, přicházejí. Evropa bude muset nalézt řešení. Rychlé. A účinné. A nebude to pro migranty ani pro Evropany příjemné. Je ale vždy lepší řešit problém mírovými prostředky než silovými. A osa Brusel-Paříž-Berlín spolu s OSN až příliš situaci v EU vyhrocuje. Až příliš.
