Zemanovi všichni ustupují, jeho zásahy do vznikající vlády by však měl zarazit Ústavní soud
Druhá vláda Andreje Babiše ještě ani fakticky nevznikla a na obzoru už se rýsuje černý mrak, který může celé dosavadní lepení koalice zhatit. Onen mrak vytváří dění okolo Miroslava Pocheho, kterého ČSSD navrhuje jako kandidáta na ministra zahraničních věcí. Prezident Zeman však z Hradu vzkazuje, že ho nejmenuje ani náhodou, komunisté jsou také proti a Babiš si nad vším alibisticky raději umyl ruce.
Celá záležitost tak vrací jednání o nové vládě do dob, kdy nebylo jisté ještě nic, dohody platily den či dva a situace na frontě se měnila každým dnem. Jistě, v pátek sociální demokraté sice oznámili, že se v referendu rozhodli pro vstup do vlády s ANO. Ale po událostech posledních desítek hodin může být vše jinak. A dlužno dodat, že by se nebylo čemu divit. Dlouhé sestavování vlády s důvěrou už vyjednávací kulturu natolik rozežralo, že o podpásovky a fauly není nouze a jsou stále záludnější.
Za zmínku tu však stojí ještě něco jiného. Při vyjednávání o vládě dosud platilo, že koaliční strany vzájemně respektovaly ministry navržené jinými stranami a nelámaly nad nimi hůl jen na základě jednoho či dvou starých článků, natož kvůli antipatiím prezidenta republiky k danému člověku.
Druhou věcí jsou kroky Miloše Zemana a jeho překračování kompetencí. On sice může prohlásit, že někoho ministrem nejmenuje, ale v Ústavě pro tuto svoji představu nemá žádnou oporou. Spíš naopak. Z ducha Ústavy je patrné, že musí konat a neměl by otálet. Prezident nemá co kádrovat ministry navržené premiérem.
Václav Klaus svého času zkoušel něco podobného. Po Milanu Urbanovi navrženém ČSSD do čela ministerstva průmyslu chtěl vědět, jestli umí cizí jazyky. Nakonec však ustoupil a jmenoval ho. Podobné obstrukce činil i v případě Davida Ratha, který se měl stát ministrem zdravotnictví. Zde však bylo určité opodstatnění, protože Rath stál tehdy v čele zájmového profesního svazu. Klaus si vysloužil nálepku „vrtošivý stařík“, ale nakonec Rath dosáhl svého. Opustil vedení Lékařské komory a stal se ministrem. Blahé paměti dokonce i Václav Havel měl problémy s jmenováním či povyšováním některých ministrů (například Miroslava Grégra), ale nakonec tak po určité době učinil.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že prezident Zeman nemá žádnou zákonnou oporu pro blokování Pocheho. A nic na tom nemění fakt, že oproti svým předchůdcům byl zvolen přímo lidem. Jádro pudla tkví někde jinde. Zeman jen zkouší, kam až může zajít a co mu jeho protihráči odpustí a kam až ustoupí. Premiér Babiš mu nevzdoruje a s Okamurou a komunisty v záloze se Zeman cítí pánem celé hry. Přitom, kdyby došlo na lámání chleba, tahá Zeman za kratší konec provazu. Do celé záležitosti by proto měl vstoupit Ústavní soud a autoritativně sdělit, že Zeman pro své konání nemá oprávnění a že by měl ctít Ústavu. Toto prohlášení by bylo potřebné i pro další podobné kauzy do budoucna. Vznikající vláda se nám nemusí líbit, stejně jako její členové čí koaliční půdorys, ale Ústava je základní zákon této země a nesmí se z ní dělat trhací kalendář. A to platí pro kohokoliv, i pro prezidenta této země.
