Ryze dámský fejeton: Na fotbal do Londýna
Když jsem se šéfa kulturní rubriky Milana Tesaře včera ráno ptala, jaké texty bych měla přivézt z aktuální služebky z Londýna kromě rozhovorů s tvůrci seriálu Westworld, nedoporučil mi k recenzování výstavu v Tate Modern ani koncert v Barbican Centre, ba ani skvělou hru Julius Caesar v Bridge Theatre. Řekl mi, že od osmi hodin středoevropského času (tedy od londýnských sedmi) hraje Anglie s Tuniskem, že určitě půjde o lepší hru než ten Shakespeare a že mám zaujmout strategické místo před obří obrazovkou nebo před pípou v pubu a podívat se na skutečnou britskou kulturu, vychutnat si tu fantastickou atmosféru a trochu se nad pivem nebo aspoň ciderem pochlapit. A protože měl Milan ten den svátek a taky že je můj šéf, rozhodla jsem se zařídit podle jeho gusta.
Vidět tým Garetha Southgatea v akci hned při prvním zápasu ve skupině, s relativně slabým Tuniskem, bude chtít v metropoli kolébky fotbalu samozřejmě každý. Tady jsem si přečetla, že bych mohla mít slušnou šanci na Flat Iron Square kousek od nábřeží: vejde se sem fůra lidí, je to zadara a čekají tu hned dvě obří obrazovky. Ano, zřejmě se nedostanu ke stolu, protože kdo dřív přijde, ten dřív mele, a já hodlám od půl páté tři kilometry odsud mlít se známou ze studií, ale jinak by to mohlo klapnout.
Londýn, město pro lidi?
Moje známá pracuje v Londýně druhým rokem jako konzultantka. Na travnaté terase Southbank Centre si dáme Pimmʼs, asi nejpopulárnější londýnský letní long drink; namíchá nám ho slovenský barman Martin, kterého fotbal vůbec nezajímá, zato je nadšený, že potkal krajanky, což se mu tu musí stávat v jednom kuse.
Sedneme si na lavičku s parádním výhledem na Temži a kamarádka mi vypráví to, co člověk tak nějak tuší. Že Londýn není město pro lidi. Že toho za poslední rok moc nenaspala a výraz víkend plíživě zmizel z její aktivní slovní zásoby. Že všichni pracují tak intenzivně a tak dlouho, že není možné se seznámit, natožpak zamilovat. Že se s ní její kluk, lékař, po čtyřech měsících randění rozloučil, protože po něm chtěla, aby spolu poprvé strávili celý den (!), ať se konečně poznají. Že v tomhle městě plném kultury nikdo žádnou kulturu nestíhá, že je to všechno určeno jen turistům. A že my, tzv. holky z Východu, svým naturelem moc nezapadáme do britské firemní kultury, protože jsme příliš upřímné a sebejisté a taky dost dáváme najevo své emoce. (Zde musím sebekriticky přiznat, že já sama vinou výše zmíněných bodů nezapadám do žádné firemní kultury, Británie v tom nehraje roli.)
Británie - Tunisko 2:1
Pokud máte pocit, že tenhle text měl být věnovaný fotbalovému zápasu ambiciózních pánů z Premier League a pořád o něm nepadlo ani slovo, i když užvaněné je to dost, musím vám dát za pravdu. Mluvily jsme tak dlouho, že jsem k vchodu do Flat Iron Square přišla deset minut po výkopu.
Čekala na mě strašlivě dlouhá fronta osamělých a nešťastných holek z Východu a stejně nešťastných kluků z Londýna, kteří se museli zbláznit, když si mysleli, že jim někdo z těch stovek lidí uvnitř dvora uvolní místo a z té fronty je vysvobodí...
Vydala jsem se přes Southwark Bridge směrem do bankovní čtvrti, kde jsou fůry pubů, před kterými typicky stávají kravaťáci s pintami a popíjejí venku, takže se vevnitř zaručeně místo najde… Nenašlo se, bankéři dřepěli uvnitř před TV. A vůbec celé centrum Londýna bylo navezené u veřejně přístupných beden, sborové hučení se neslo prázdnými ulicemi a hnalo mě kupředu. Jen tak tak jsem stihla druhý poločas na hotelovém baru, kde se se mnou dívali jen oba recepční, Italka a Španěl. Pili jsme prosecco a až do konce jsme netušili, která bije.
Tak takhle nějak sis ten můj londýnský fotbalový zážitek představoval, Milane?
