(Ne)svoboda na čtyřech kolech aneb Absurdní směrnice zeleného ekologismu
Navštívil jsem úžasné místo: Muzeum amerických automobilových veteránů v malé jihočeské obci Nová Bystřice. Nenápadná zatáčka, železná brána a za ní cihlové zdi někdejší textilní továrny, za kterými se ukrývají desítky pokladů na čtyřech kolech – od fordů ze začátku dvacátého století po cadillaky, buicky, studebakery, chevrolety nebo dodge z padesátých, šedesátých i sedmdesátých let.
Koráby reprezentující americké fanfarónství, bohatství i bezstarostnost z dob před vypuknutím ropné krize. Prostě naleštěná auta, do nichž kdybyste nasedli a zaparkovali je před sídlem Evropské komise, tak vám nejprve propíchají pneumatiky zelení šílenci a následně vás zatkne ekopolicie za vážné narušování evropské ekologické rovnováhy. Samozřejmě přeháním, třeba by vám auto jenom zabavili a nechali vás odjet zpět do vlasti elektrobusem.
Stejně tak ovšem přehání Brusel se všemi povinnými regulacemi a směrnicemi vůči tradičnímu automobilovému průmyslu, jež vycházejí z dílny absurdního zeleného ekologismu a představy, že stlačením emisí pod úroveň současných technologických možností automobilek a přechodem na „čisté“ elektromobily zachráníme planetu.
Nic takového se samozřejmě nestane – v Německu můžou kvůli dieselgate zavřít postupně všechny šéfy automobilek (Stadlera z Audi už policie odvlekla) a zakázat autům s dieselovým motorem vjezd do všech větších měst, a na kvalitu ovzduší to nebude mít žádný vliv.
Z ekologického hlediska je totiž provoz elektroaut daleko větším neštěstím než staré dobré diesely, nehledě na vysokou pořizovací cenu, výstavbu dobíjecích stanic, dotace na výrobu, pořízení atd. Což samozřejmě Brusel, který věří, že ekonomické problémy zemí unie se vyřeší natisknutím peněz, nijak netrápí. Jinak by například eurokomisařka, jež má v referátu evropský automobilový průmysl, nemohla dávat za vzor zadluženou americkou Teslu, vyrábějící auta, která si můžete pořídit opravdu jen v případě, že máte to štěstí a pobíráte eurokomisařský plat.
Kromě technologických slepých cest vymýšlejí sociální inženýři z Bruselu další dobrovylepšení našich plechových miláčků a chtějí tak dosáhnout ambiciózního cíle – do roku 2050 ani jeden mrtvý na evropských silnicích.
Třeba zabudování povinných omezovačů rychlosti, takže na třicítce se budete řítit třicítkou, i kdyby nakrásně manželka rodila nebo dědeček umíral na infarkt. „Černé skříňky“, vyhodnocující styl jízdy a případné porušování pravidel. Detektor požití alkoholu před jízdou (nenastartujete).
Mimochodem, ohledně zbytečného umírání na evropských silnicích by si Evropská unie mohla vetknout do programu i jeden ambiciózní vedlejší cíl – zakázat radikálním muslimům najíždět automobily do lidí. Co třeba příručkami v arabštině?
Mark Zuckerberg a jeho auta: Má miliardy, přesto jezdí Golfem >>>
Ve zmíněném utěšeném muzeu amerických veteránů má každé auto svůj příběh. Jeden z nich mě téměř dojal: Nádherně zlatý sedmilitrový luxusní lincoln z roku 1974 zakoupil stát Indiana a věnoval jej z vděčnosti za službu vlasti válečnému veteránovi z Vietnamu. Představuju si, jak by se asi ten americký frajer tvářil, kdyby si měl po návratu z války převzít klíčky od nějakého současného moderního evropského elektromobilku s dojezdem 200 kilometrů. Těžko říci, jestli by ocenil, že s ním vůbec může vjet do města a zaparkovat, kde se mu zlíbí.
Což je další nadsázka. Dobře vím, že dneska se v Evropské unii auta z vděčnosti za boj proti komunistům přece nerozdávají.
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu.
