Náboženství je blud, který nám bolestně chybí. Lid nemá strach
Už třicet let si sice dělám srandu ze (všech) náboženství, na druhou stranu musím přiznat, že praktický zánik náboženského života u nás je jedním z klíčových důvodů, proč jsou mezilidské vztahy tak strašné, jak jsou, a proč je politika v naší zemi tak strašná, jak je.
V jedenadvacátém století je pro inteligentního člověka těžké být u nějaké církve. Vyšší spiritualita – na které není nic směšného a která činí člověka člověkem moudrým – je hledání smyslu, přesahu vlastního bytí a smíření se se světem. Ta u inteligentních lidí existuje, ale dneska se hledá spíše na psychoanalytickém lehátku. A málokdo se kvůli tomu modlí. A dokonce ani katoličtí intelektuálové, kteří jsou o tom ochotni mluvit, si nemyslí, že Bůh sedí na obláčku a že když se k němu pomodlí, tak on zařídí, aby jim lépe přibíralo prase.
Nižší spiritualita je čarování
Nižší spiritualita či „lidové náboženství“ vypadá všude stejně. Člověk samozřejmě touží být všemocný a zcela zjevně není. Ale rád by byl, a tak když je nevzdělaný, poměrně snadno si vymyslí, že nějak čarovat může. Že jevy, které až zas tak moc nemůže ovlivnit on sám, může ovlivnit nějakými magickými rituály.
Těmi osloví Vyšší Moc (kterou sice neviděl, ale věří v ni) a Vyšší Moc mu zařídí protekci. Je to naprosto přirozené a není to specificky lidská aktivita. Když přichází bouřka (kterou nemají šimpanzi rádi), tak dominantní samci začnou mlátit klackem do stromu a na tu bouřku štěkat. Zcela podobně se chovají, když se na ně žene oheň. Nemají z něj strach, inteligentně předvídají jeho šíření, umějí se mu vyhnout, a navíc mlátí klacky do stromů, aby tu bouřku či oheň zahnali. Je jasné, že ji tím nezaženou, nikdy se jim to nepovedlo, ale věří tomu.
A když se přicházející bouře náhodou najednou vydá jiným směrem než k bubnujícím šimpanzům, tak je to určitě tím, že bubnovali. Když se člověk provozující lidový katolicismus modlí v kostele, aby mu ztloustlo prase, je to v podstatě identická aktivita. Je pochopitelná a přirozená, kdybych věřil, že to pomůže, modlím se furt, ale v 21. století už někteří lidé vědí, že to nepomůže.
Obchod s nižší spiritualitou je věčný
Touha být všemocný je univerzální a vedle ní je univerzální i strach ze smrti. Máme ho všichni. Takže všechna náboženství a církve v historii vznikly tak, že si nějaký komunikačně zdatný jedinec nasadil červenou čepici a namluvil lidu, že mluvil s Bohem, protože má červenou čepici. A Bůh jim přes něj vzkazuje, že mu mají za nošení červené čepice platit, a on jim za to od Boha vyřídí, jak se mají chovat, aby nemřeli a tloustlo jim prase.
Všichni vědí, že všichni vždycky umřeli, tak si ten pán s červenou čepicí musí vymyslet nebe, ráj s dvaasedmdesáti pannami a podobné libé vize a nakecat lidu, že sice umřou, ale vlastně neumřou a zase budou živí. A bude jim tloustnout prase. Ovšem neumřou a budou se mít dobře jen tehdy, když pánovi zaplatí a budou se chovat podle toho, co jim ten pán řekne. Třeba podle desatera nebo Koránu, je to jedno. Což lid strukturuje (ví, jak se má chovat) a uklidní. Ztratí strach ze smrti. A ony návody – s výjimkou tvrdších směrů islámu – jsou v podstatě stejné pro všechna náboženství.
Říkají, že na sebe mají lidé být hodní a nekrást. A že když budou krást a lhát, tak přijdou do pekla a bude to ještě horší, než kdyby umřeli. A tak se lid celá tisíciletí choval slušně podle desatera. Ne z náboženského přesvědčení či z etických důvodů, ale ze strachu. Choval se slušně proto, aby neumřel a tloustlo mu prase.
Vnitřní etiku má málokdo
Bolševismus v naší zemi totálně zničil náboženskou víru – lidové náboženství zaniklo, do kostela nechodí nikdo a nikdo se nemodlí. Lid, který nežije ve strachu, že za své sviňárny půjde do pekla, dělá sviňárny. Lidí, kteří nepotřebují na to, jak žít, návod zvenčí, je málo. A lidí, kteří mají vnitřní vlastní etiku a nekradou, ani když je nikdo nevidí, je také málo. Zdrcující většina populace – a nejen v ČR – když nemá strach, krade a lže. Takže po zániku náboženství u nás nemá většina národa vůbec žádný důvod chovat se slušně. A proto se nemůžeme divit, jak to u nás vypadá.
