Sultán navždy: Erdoğan se stal na dalších pět let tureckým superprezidentem
Muž, který už 16 let určuje tón v turecké politice — Recep Erdoğan –, splnil včera další cíl a stal se superprezidentem, jenž v sobě spojí funkce premiéra i prezidenta. Povedlo se to podle plánu už v prvním kole a těšit ho může i to, že navíc získal více hlasů, než mu předpovídaly předvolební průzkumy. Překonal i svůj zisk z prvních přímých tureckých voleb před čtyřmi lety.
Vděčí za to rovnoměrnému výsledku v celé zemi, kde mu soupeři „vzali“ jen několik provincií na tradičně opozičním západě kolem İzmiru a pak silně kurdský region na jihovýchodě země. Opět ho nadprůměrně podpořil konzervativní venkov, ale zároveň se mu podařilo udržet si solidní pozici i ve městech a opozičních baštách. Symbolem toho může být jeho vítězství v Istanbulu, kde získal přes 50 % hlasů, a rozptýlil tím pověst města jako bašty opozice.
Sultánovi, jak Erdoğanovi přezdívají jeho podporovatelé, k vítězství výrazně pomohla předvolební spolupráce s nacionalistickou Stranou národní akce (MHP), která je dalším vítězem volebního klání. Silně protizápadní a velkoturecká MHP, která je historiky spojena s Šedými vlky, se stala jazýčkem na vahách, když bez ní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) nebude mít většinu v parlamentu, a i prezidentský volební výsledek potvrdil, že by bez nacionalistů musel Erdoğan minimálně bojovat v druhém kole.
Nacionalistická MHP, jež se z obavy před desetiprocentní hranicí pro vstup do parlamentu schovala do koalice s AKP, by se nakonec dostala do parlamentu i sama. Erdoğanova vlastenecká politika během války v Sýrii očividně MHP polila živou vodou, která jí pomohla přežít rozkol s protierdoğanovským křídlem, když se její lídr Bahçeli loni rozhodl stát spojencem prezidenta.
Vlčice i vězeň se radují
Fragmentovaná opozice Erdoğanovi stále nestačí, ale dva vítěze těchto voleb najdeme i v jejích řadách. Tou první je umírněná nacionalistka s přezdívkou Vlčice – Meral Akşenerová, která se nedávno odtrhla od MHP a dokázala během několika měsíců vybudovat na zelené louce novou politickou formaci – pravicově nacionalistickou Dobrou stranu (İYİ). Ta by se také do parlamentu dostala i sama, pokud by nekandidovala v rámci opoziční Národní aliance se sociálními demokraty.
Nová strana v čele s Akşenerovou má nyní před sebou šanci vytvořit zase po dlouhé době sekulární, konzervativní a pravicovou stranu, jež by mohla postupně odebrat Erdoğanovi další voliče.
Samostatnou cestu zvolil ve volbách i další relativní vítěz dnešního volebního souboje – kurdská, silně levicová Lidově demokratická strana (HDP), která opět překonala desetiprocentní hranici pro vstup do parlamentu sama, přestože byla v poslední době pod silným tlakem prezidentovy protikurdské politiky, jejímž symbolem je věznění prezidentského kandidáta HDP Selahattina Demirtaşe.
Ten se dnes může v cele ve věznici v Edirne radovat, protože jeho strana bude opět v parlamentu, a dokonce jako ještě silnější než v minulých parlamentních volbách, což v době, kdy Turecko v Sýrii i jinde válčí s Kurdy a přizpůsobuje tomu svou propagandu, znamená jasný úspěch.
V prezidentských volbách sice část Kurdů takticky podpořila nejsilnějšího opozičního kandidáta Muharrema İnceho z Republikánské lidové strany (CHP), ale Demirtaş a Kurdy hřeje hlavně setrvání v parlamentu, které je pro ně, měřeno nedávnou historií, spíše výjimečné. Vždyť desetiprocentní hranice pro vstup do parlamentu vznikla právě proto, aby bránila parlamentnímu zastoupení kurdské menšiny.
Zase poražení kemalisté
Hlavním poraženým těchto voleb proto zůstává opoziční, sociálně demokratická CHP a její kandidát Muharrem İnce. Jak strana, tak její prezidentský kandidát nedokázali zopakovat výsledek z minulých voleb a zůstávají sice nejsilnější opoziční silou, mající ale zároveň ke změně vlády ještě dále než dosud. Strana hájící odkaz zakladatele moderního, nenáboženského a prozápadního Turecka Kemala Atatürka očividně Sultánu Erdoğanovi a jeho novému, islámskému pojetí země nestačí.
A k poraženým můžeme bez pochyby připočítat ještě i férovost voleb, protože opozice upozornila na řadu nesrovnalostí a k férovosti měla opravdu daleko i celá předvolební kampaň, v jejímž rámci státní orgány jasně upřednostňovaly vládní kandidáty. Stačí uvést jen jedno číslo: během kampaně byl prezident Erdoğan v televizi 67 hodin, hlavní opoziční kandidát İnce šest hodin a třeba další opoziční kandidátka, Akşenerová, jen 12 minut. Kurdský kandidát Demirtaş nebyl na obrazovkách vůbec, vždyť přece čeká v cele na soud, kde je mu za údajnou obhajobu kurdských povstalců navrhováno 142 let vězení. Jak říká nový superprezident, včerejší volby byly vyvrcholením demokratické revoluce.
