Bureš a Dušan aneb Taková jejich normální rána
Druhá polovina osmdesátých let. Ráno v Bratislavě. Pětatřicetiletý štíhlý muž Bureš s knírkem vstává. Poslouchá Hvězdu, snídá a odjíždí autem na ředitelství podniku zahraničního obchodu. Dnes má hodně práce. Dopoledne vyřídit všechny papíry k cestě do Švýcarska, na které má krásné vzpomínky, neboť v něm kdysi dávno coby dítě diplomatů začal chodit do školy. Po pár dnech v Curychu odletí do Maroka, do svého detašovaného pracoviště. Odpoledne se ještě musí sejít se svým řídícím důstojníkem, udat pár svých režimu nespolehlivých kolegů a kamarádů a podat hlášení, s kým se v kapitalistické cizině hodlá sejít a co v ní bude dělat.
Druhá polovina osmdesátých let. Ráno v Praze. Pětadvacetiletý, mírně plnoštíhlý muž Dušan Šrámek za poslechu Hlasu Ameriky snídá. Je mírně nervózní, proto rohlík s vlašákem zapíjí lahváčem. Čeká ho náročný den. Musí rozvézt na adresy, jež se naučil nazpaměť, rozmnožené samizdatové Lidové noviny, Infoch a Sport. Jestli se mu vše podaří, jak si naplánoval, hodlá jít večer s kumpány na nelegální koncert Plastiků. Je zvědav, jestli o něm estébáci vědí dopředu jako minule a jestli jej rozpráší a skončí na výslechu na StB.
Úterý 19. června 2018. Ráno v Praze. Bureš vstává a telefonuje Falmerovi, jestli ústřední výbor KSČM schválí jim navrženou vládu. Bez Pocheho prý jo. Volá Mlhovi na Hrad. Pocheho prý zmákne. Pak píše SMS své hlavní podržtašce z holdingu, aby za něj vrátili dotaci padesát miliónů korun na nejlepší nápad jeho života – Čapí hnízdo. Tu dotaci sice neukradl, ale stejně ji vrátí. Pak jej dvě vládní limuzíny odvážejí na Úřad vlády ČR vládnout české zemi. Krom toho jej odpoledne čekají tři hodiny s lektorkou češtiny, k níž dochází už pět let.
Středa 20. června 2018. Ráno v Praze. Plnoštíhlý muž vstává a nesnídá, protože chce zhubnout. Minulý týden se konečně dostal pod sto kilogramů – hlavně díky dlouhým pěším túrám po Čechách. Před pár dny se dokonce vydrápal na Milešovku. Píše pár statusů na Facebook. (Třeba: Proč se každý bolševický svini říká antifašista?) Dnes jej ale čeká výjimečný den: Odpoledne má na ministerstvu obrany převzít coby účastník třetího odboje z rukou ministryně obrany Šlechtové čestný diplom. Přemýšlí, co si má vzít na sebe. Nakonec volí protestní tričko s Burešem a Falmerem a nápisem IV. odboj. Odpoledne odjede tramvají na ministerstvo obrany a diplom si k překvapení mnohých převezme.
Pátek 22. června. Bureš vstává a telefonuje ministryni obrany Karle Šlechtové, že v příští vládě už ministryní obrany nebude. S tričkem Dušana Šrámka a jejím projevem k účastníkům odboje proti komunistům tento jeho telefonát samozřejmě nesouvisí. Už si do svého budoucího kabinetu, který podpoří Falmerova strana, vybral místo ní jiného užitečného idiota.
Současná „Burešova“ éra je plná absurdních životních situací, podobných té Dušanově. „Když mě ministryně v tom tričku spatřila, vyvalila oči a špitla, jestli to od ní vůbec přijmu,“ líčil mi okolnosti slavnostního aktu. „Při projevu bylo vidět, že je fakt dojatá a že to bere vážně. A na co jsem při tom myslel? Že jsou tam se mnou kámoši, které jsem znal ještě před Listopadem. A taky jsem cítil pokoru vůči těm, kteří se toho nedožili, za něž přebírali ocenění příbuzní a kteří riskovali životy v padesátých letech třeba tím, když doma ukrývali agenty CIC.“
Mám rád Dušana Šrámka, pravidelného přispěvatele Reflexu a originálního a někdy skoro až nesnesitelně nekorektního člověka.
Napadá mě napsat, že si to tričko na sebe vzal za nás všechny, kdo si o Burešovi myslíme totéž co on. Ale neudělám to, protože vím, kam by mě Dušan za ten patos poslal.
Text vyšel jakou editorial nového tištěného Reflexu.
