Babiš jako Marie Terezie: O funkcích rozhoduje víc loajalita než schopnosti
Císařovna a královna Marie Terezie vzkazovala svým úředníkům, že o dost výše než jejich schopnosti k výkonu funkcí hodnotí jejich loajalitu. Přístup vídeňské panovnice, který přispěl k neefektivnosti rakouské byrokracie, již si pak dovolil nesnášet a kritizovat následník trůnu Josef Druhý, byl do jisté míry srozumitelný. Pochopitelný u někoho, kdo se octl na trůně bezmála bez přípravy, načež musel s jednostranným, nestátnickým vzděláním válčit o rakouské dědictví po otci se všemi mocenskými konkurenty kolem. Postavení za cenu těžkých ztrát uhájila, aby započala dílo odvážných státních reforem. Nikdy se ale asi nezbavila komplexu z atmosféry zrady či malověrnosti v časech, když proti ní nepřátelé vedli kampaně.
Z vedení permanentních kampaní proti němu a jeho impériu obviňuje kdekoho soudobý český „vladař“ Andrej Babiš. Stejně jako panovnice 18. století, co se s oblibou stylizovala do role dobré matky všech svých poddaných, se též velkoburžoa (přezdívaný „zdivočelý velkouzenář“) učí za pochodu. Což je krom dalšího patrné z hezké řádky chyb, které již stačil v politice nadělat.
Ovšem drží si mediální a finanční převahu, tudíž mu nepřestává fungovat maska protestního étosu. S ním propaguje své skvělé, velkorysé plány reforem ve prospěch všeho lidu naší vlasti. K jejich realizaci mj. sliboval nasazení pravých znalců, odborníků, těžkých vah v oborech, kde je to třeba „prostě zařídit“.
Ale ejhle, „kluci z plakátů“ odcházejí. Stali se začasté nepohodlnými, protože multimiliardář podcenil jejich ochotu být užitečnými idioty až do morku kostí. Podléhat babišovské „firemní kultuře“, k níž svou přijatelnou pověstí tvořili španělskou zástěnu marketingového politického projektu. Takže nakonec buď zklamaní sami odešli, anebo byli ve prospěch šéfova premiérství odejiti.
Obětováni na oltář patologických osobních zájmů, kterým je nemyslitelné stáhnout se takticky do pozadí a tahat „pouze“ za provázky. Křížilo by se to s jeho „jájínkovstvím“, neodpovídalo byznysovým stereotypům, jež si v „divokých devadesátkách“ zautomatizoval. Babiš není žádný filozof na trůně. Razí „intelektuální koncepci“, že když to nejde silou, půjde to – po přeskupení sil – silou ještě znásobenou.
Také Babiš nabyl vleklým vývojem dojmu, že když každému nejde jedině o peníze, nejbezpečnější bude obklopit se primárně věrnými lidmi. Eklatantním příkladem se stala novopečená ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Je patrně hodně ctižádostivou „věřící“ hnutí ANO, tudíž úlitbu bohům o odložení premiérova trestního stíhání nadhodila s notným předstihem před ustavením jeho druhé vlády. Odměna ji neminula, leč stala se snadným terčem k palbě na kabinet, o jehož důvěryhodnosti se má teprve hlasovat.
Dvojnásobná vysokoškolačka byla označena za vzděláním nekompetentní osobu, jelikož po zemědělce absolvovala diskutabilní slovenská soukromá práva. Osobně nehodlám nikoho kádrovat kvůli zaměření nebo kvalitě jeho „alma mater“; u většiny kritiků jde stejně o pokrytectví, případně snobství. Vždyť kolik zasloužilých sekretářek („dřoucích jako kůň“) či podlézavých straníků absolvovalo zpochybňovanou pražskou školu UJAK, aby mohli o míle poskočit v kariérním žebříčku! Co však vážnost ministryně Malé skutečně nemálo snižuje, jsou pochybnosti o původnosti příslušných diplomových prací. O plagiátorství se mluví stran Paneurópské vysoké školy, poněkud srovnatelně vyznívají rovněž zprávy o jejím starším tvůrčím počinu, kde psala o chovu králíků. Ať je tomu jakkoli, Babiš se vytasil s otřepanou frází o vedení zlovolné kampaně, takže ušáci dupou paní Malé stále skvěle.
Proč z toho a dalších nejasností kolem oné dámy dělat vědu, že? Prapodivné kamarily se během dějin zformovaly kolem mnoha mocnářů. Nemusíme chodit daleko ani v čase, ani v prostoru. Stačí na uctívaný Pražský hrad. V jeho výšinách se bizarními postavami obklopili stárnoucí přátelé Václav Klaus a Miloš Zeman, jimž nijak nepřekážely paralelní byznysové zájmy věrných kývačů…
Společensko-politická situace České republiky není valná, nicméně dokud se bude dařit hospodářsky, těžko si toho širší vrstvy povšimnou. Tak tomu vlastně bylo i se starým Rakouskem. Když se řítilo do propasti, nesla se protistátní průpovídka: „Jak je ti, Rakousko?“ – „Ouzko!“
Autor je politolog a publicista
