Babiš a Zeman: Stačí dva lidé, aby z ústavy udělali toaletní papír
Jen Bůh ví, zda odpočítáváme skutečně poslední hodiny rekordně dlouhého období povolebního vládnutí bez parlamentní důvěry. Půjde-li ale všechno tak, jak nyní klíčoví aktéři prohlašují, měli bychom se asi 262 dní po volbách dočkat vlády s důvěrou.
O více než měsíc tak bude překonán náš rekord z let 2006–2007, kdy dolní komora vyslovila důvěru druhé Topolánkově vládě 230 dnů po volbách.
Málokdo naříkal
Je to vůbec zajímavá paralela s Topolánkovou érou. I Mirek Topolánek vletěl po roce 2002 do politiky jako uragán a vzbudil velké naděje na zásadní změny. Na rozdíl od Babiše nesliboval faktickou změnu politického režimu, ale změnu obsahu politiky – důsledné reformy zdravotnictví, důchodů, školství...
Výsledkem byla rekordní volební podpora – ODS měla přes 35 %. V prostředí politického patu, kdy dva již v předvolební době zformované bloky měly stejný počet mandátů, ale Topolánek neměl dobré možnosti pro sestavení vlády. Výsledkem byla druhá koaliční vláda s KDU-ČSL a SZ postavená na dvou přeběhlících, která se jednak přela uvnitř, jednak neměla politickou sílu pro prosazení slíbených reforem, a tak dělala jen politicky ne dobře promyšlené dílčí kroky za cenu velkých kompromisů. Když padla, málokdo pro ni naříkal.
Zase Miloš Zeman
Pro formovatele dnešní vlády, z nichž mnozí se tváří, že o ni vlastně nestojí, by mohl být dekádu starý politický příběh varováním. V dalších volbách totiž tehdejší hegemon ztratil téměř milión hlasů a jeho dva menší koaliční partneři se do sněmovny vůbec nedostali. I v pozadí druhé Topolánkovy vlády stál Miloš Zeman (skrze socialistické poslance Pohanku a Melčáka, kteří vládě pomohli získat důvěru) – ten, kdo pomáhá lepit vládu dnešní. I Topolánkova vláda byla menšinová jako ta dnešní. I Topolánek vzbuzoval velké emoce, vypadal jako někdo, kdo se s tím moc nemaže, ale reálně byl ve výsledcích jednání spíše slabý. I Topolánek vzal do vlády podivné a širší veřejnosti do té doby neznámé postavy typu Aleše Řebíčka; v Babišových vládách jich pár také najdeme.
Nelichotivý žebříček
Ohání-li se Andrej Babiš silou mandátu a velikostí podpory, připomeňme, že souhrnná podpora vládních stran z roku 2007 byla dokonce ještě o statisíce hlasů a jednotky procentních bodů větší než dnes (2006: 2 615 668 hlasů, 48,89 %; 2017: 2 261 560 hlasů, 44,67 %).
Česká republika se zařazuje na přední příčky nelichotivého žebříčku délky sestavování vlád. Na zlato nemá – to drží Belgie z let 2010–2011, kde úspěšné sestavení vlády trvalo 541 dnů. Jen necelý měsíc nás bude dělit od stříbrné pozice Iráku z roku 2010, kde tento proces trval 289 dní. Jenomže zatímco belgický tisk v roce 2011 psal o „světovém rekordu, který nás zostuzuje“, a vládní představitelé to považovali za skutečný problém, u nás při čtení nejvlivnějších novin a poslechu vyjádření prezidenta a premiéra máme pocit až nepatřičnosti, když se připomínáme s něčím tak banálním, jako je důvěra vládě.
Co mají společného Belgie a Irák? Jsou to země hluboce – nábožensky či etnicky – rozdělené, takže je jasné, že se shoda hledá skutečně obtížně. Čím jsme rozděleni my? Babišem a Zemanem?
Prochází jim to
Jak je možné, že to premiérovi a prezidentovi stále prochází, měřeno přinejmenším průzkumy voličských preferencí?
Protože pohrdají „jenom“ Parlamentem, a ten nebyl a není váženou institucí, bez níž si neumíme představit náš svět. V prvních desetiletích moderního politického života po roce 1848 jsme se bez něj obešli úplně, respektive ten vídeňský čeští politici skrze politiku pasívní rezistence (1863–1878) ignorovali, dělali z toho ctnost a veřejnost je v tom podporovala.
Ani za první republiky nebyl parlament ohniskem politického života – ten se odehrával mimo něj: na Hradě či v Pětce (uskupení předsedů českých stran). Ve všech politických krizích uplynulého století stál parlament v roli statisty, jenž přinejlepším jen ex post stvrdil novou realitu – ať už za Mnichova, po osvobození, v Únoru, Srpnu, či Listopadu.
Nechápe ústavu
Tři čtvrtě povolebního roku ukázalo také několik dalších, do té doby ne tolik zřejmých skutečností. Andrej Babiš neumí vyjednávat, nezvládá místo hlavního hybatele vládní většiny, což vidíme na absurdních a neuvěřitelných veletočích ohledně personálního složení vlády. Navíc je zbabělý – ačkoli nechce Miroslava Pocheho ve své vládě, přesto jeho jméno předává prezidentovi ke jmenování. Nechápe ústavu a její logiku – on jediný ústavně garantuje vládu a její personální složení.
Bohužel také nyní vidíme, jak křehká je ústavní konstrukce – že stačí dva lidé, aby z ní udělali domeček z karet, že to většinové společnosti nevadí a že ústava nemá dostatečně silné mechanismy pro krizové situace.
Autor je politolog a historik.
