Tomio Okamura: Nesnesitelná lehkost populistického bytí aneb Odvolatelnost politiků opět na scéně
Máme zde léto a pověstnou okurkovou sezónu. Jeden brněnský novinář s oblibou říká: okurková sezóna – Okamurova sezóna. Ostatně dala by se z toho vytvořit i lecjaká vtipná přesmyčka do sobotní přílohy. I tohoto léta využil předák SPD ke svému zviditelnění či spíše posílení své viditelnosti v českém politickém rybníčku. Nota bene na podzim máme další volby a čas tak rychle běží, vážení.
In medias res: Tomio Okamura nyní mj. hlásá – Návrh zákona SPD o přímé volbě a odvolatelnosti politiků prošel ve sněmovně hlasováním v prvním čtení. V první fázi navrhujeme, aby se to týkalo starostů a hejtmanů, následně bychom rádi odvolatelnost prosadili i u všech (!!) politiků.
Leckdo asi namítne, starosta/hejtman je přece dnes již odvolatelný zastupitelstvem obce/kraje, ale pan Okamura sní o zcela novém modelu: přímá volba starostů/hejtmanů a s tím spojená jejich odvolatelnost. A pak odvolatelnost všech politiků. Možná jednou SPD dospěje až k cibulkovskému návrhu – přímé odvolání nejen politiků, ale i úředníků, soudců, státních zástupců, snad i hasičů a učitelů na veřejných školách.
Jízda na mrtvém oři
Proč mám pocit, že okamurovci navrhují něco, o čemž tuší, že nemůže v právním státě reálně projít? Víří jen na oko populisticky vodu?
I kdyby nesystémová odvolatelnost politiků prošla sněmovnou, zakročí Senát PČR, kde mimochodem nyní nesedí jediný člen SPD. A i kdyby horní komora teoreticky selhala, máme zde, v tomto případě zaplať ústavně-právní Pán Bůh, ještě Ústavní soud ČR. Anebo chce hnutí SPD překopat celou Ústavu ČR od základu? Inu malý samuraj ten, který má malý cíl.
Švýcarský ráj to na pohled
Oblíbenou mantrou zastánců odvolatelnosti politiků a političek je Švýcarsko. Má ho ve velké oblibě i pan Okamura, satirik by možná řekl, že snad musí mít kořeny pod Alpami, a ne v Asii.
Jistě, Švýcarská konfederace je nepochybně bohatá a demokratická země, ale určitě ne díky institutu odvolatelnosti. Nota bene citovaná odvolatelnost politiků existuje jen v pouhých šesti (!) ze dvaceti šesti kantonů a tři další helvétské kantony od roku 1980 odvolatelnost zrušily, poněvadž se prakticky nevyužívala. Prostě tento báječný institut byl de facto k ničemu, tak jej rozumně zrušili.
Hledat východisko z dnešní české „politické polokrize“ (skutečná krize to opravdu zatím není, nestrašme se zbytečně) za pomoci institutu odvolatelnosti politiků, který silně narušuje právní jistotu, může jen člověk bláhový. Dokážeme si představit ty nekonečné zmatky, které by přinesl? Vím, pro antisystémové strany a hnutí je to voda na mlýn, nicméně pro dlouhodoběji racionálně uvažující lidi je to cesta do nestabilních pekel.
Česká cesta – převelice dietní švýcarský salát?
Samozřejmě, existuje zde typická česká možnost, že kdyby (čistě teoreticky) odvolatelnost prošla, bylo by nastaveno tak vysoké kvórum pro zahájení „procesu odvolávání“, že by se z ní stala pouze další neúčinná a nevyužívaná součást našeho právního řádu. Ale k čemu by pak vlastně byla? A jak to koresponduje s častým voláním politiků po odplevelení českého právního řádu?!
Tento Okamurův líbivý (a od roku 2012 neustále omílaný) návrh mi trochu připomíná nápad, že bychom místo auty a autobusy měli jezdit v Česku povinně na koních.
Zní to sice poeticky a určitě se najdou argumenty proč to zavést a jistě najdeme lokality světa, kde se místy jezdí dodnes častěji na koních než v autech, ale řešení to samozřejmě není.
Je léto, popusťme na závěr uzdu fantazii. Pakliže by citovaná odvolatelnost skutečně prošla, nebyl by Tomio Okamura jedním z prvních odvolaných politiků?
Autor je právník a publicista
