Vláda s (ne)důvěrou aneb Konec první České republiky
Tak už konečně! V nejranějších hodinách dnešního dne se stalo, že dolní komora parlamentu vyslovila důvěru průlomovému projektu. Nevídané vládě, v níž se proťaly zájmy (možná lépe: zkřížily meče?) politické sekty porevolučního zbohatlíka, sociálních demokratů i komunistů. Víceméně antagonismy.
Atmosféra Česka byla celých devět měsíců „těhotná“ sestavováním kabinetu s důvěrou. Sobecké licitace mezi parlamentními subjekty a hlavou státu se sice nepříjemně vlekly, nicméně nakonec se podařilo. Nechci říct poštěstilo, jelikož také Babišova 2. vláda žádným štěstím není. Snad není tak docela výhrou ani pro hlavního politického kšeftmana, premiéra samotného. Vždyť od říjnových voleb nasekal „Andrej Čistič“ tucty viditelných omylů. Politických lapsů, z nichž přímo vzlínala byznysová jednokolejnost uvažování. Jakýsi primitivismus, jehož mazaně využívá prezident k přifukování svého trvale poživačného ega.
Třešinkou na dortu páně Babišových chyb bylo určení (záhy narychlo přeobsazené) ministryně spravedlnosti. Figury, jejíž ministerská nominace vyplynula z nedostatku „kádrových rezerv“, jak se kdysi říkávalo. Měla to být „Malá domů“ v ranku hodném zvláštního zřetele předáka hnutí ANO. Jenže s tolika škraloupy mluvit o diskreditačním spiknutí se již obvykle nevyplácí. Stejně jako „koumácký“ nápad udělat po jejím odvolání kozla zahradníkem, Babiše správcem spravedlnosti. Prosazovaný nejspíše proto, v nadsázce řečeno, aby premiér o něco nepřišel. Aby též seděl na dvou židlích jako jeho úhlavní nepřítel alias koaliční partner Hamáček…
Bizarnost se vcelku logicky nemohla vyhnout ani rokování zákonodárců. Poslouchat maraton exhibicí, verbálních přestřelek mezi dvoj- až trojkoalicí a opozicí, během nichž poslanci de facto připouštěli, že jsou zhola zbytečné, ale dostali je na klubu úkolem, bylo tvrdě masochistické. Nutkání ukázat se před voliči u obrazovek totiž povila spoustu lží, urážek či demagogických „souvislostí“. Nejtragikomičtější byly ty o Mnichovu, osmačtyřicátém, totalitě padesátých let anebo normalizaci...
Jednoduše přešlechtěné zoufalství, byť předvídatelné. Obraz faktu, jakou chudobou (akčně znějících) sloganů, o idejích nemluvě, trpí partaje, jimž se s Andrejem Babišem nezdařilo domluvit na společném vládnutí. To se potom profesor politologie Petr Fiala, kapacita v oboru, před věrnými vypíná, že on to byl, kdo vymyslel agitační nálepku „polokomunistická vláda“. Politika má vůbec nadobyčejnou schopnost křivit lidské profily: tentýž prof. Fiala, ctižádostivý akademik bez charizmatu, si založil svůj vlastní think-tank. Nazývá se, slyšte: „Pravý břeh – Institut Petra Fialy“. Občanská demokracie se patrně vážně vrací ke kořenům, jelikož tohle z českých politiků dokázal výhradně Václav Klaus.
Jsem dalek záměru, abych poukazováním na neschopnost opozičníků bránil Babiše – coby premiér (s důvěrou) je potíží sám o sobě. Za vše mluví jeho trestní stíhání či diktátorské manýry. Už když byl pánem státní kasy v Sobotkově exekutivě, neměl zábrany vyhrožovat premiérovi. V čem si tudíž nebude činit násilí vůči pro teď minoritnímu partnerovi, nechci ani domýšlet.
Lidový dům nadto nemá obrany. Aktuálně je slabý, skoro na odpis. Schránka bez obsahu, spolek do hrdel a statků rozhádaných straníků. Nezbedný plzeňský „bakalář“ Chovanec, jenž přitom s falešným titulem směl spravovat vnitro, je krásným příkladem. Pro jistotu nedorazil ani do práce. Údajně z morálně-volních důvodů. Tolik jej stále bolí zhrzená předsednická ctižádost! Myslil si možná, že on bude tím potřebným sjednotitelem. Vůdcem, jakými byli v ČSSD toliko Zeman s Paroubkem.
Leč vraťme se k jádru věci. Koaliční kabinet s důvěrou nám vznikl mimořádný, kromobyčejný, plný apriorní nenávistné nedůvěry. Vyválčený za vysokou cenu škodlivých protimluvů. Zejména Pocheho nenominace na zahraničí, na níž nicméně „oranžoví“ oficiálně skálopevně lpějí.
Abychom však neskončili úplně škarohlídsky, jednu výhodu netrpělivě očekávaná vláda nesporně má. Takřka třicet roků od státostranického systému se komunistická strana stává specifickou součástí vládní koalice, což náš politický systém do budoucna zásadně odblokuje. Zbaví zastaralých předsudků, jež zplodily Špidlovu stojedničkovou koalici i další zhůvěřilosti. KSČM se navíc už nebude moci lakovat na růžovo. Stylizovat do jediného spravedlivého, tvářit se jako ostrakizovaná spásu lidu. V takovémto smyslu (!) dnes první Česká republika vážně končí.
Autor je politolog a publicista
