Zrada voličů a start korupce? Mýty versus fakta o opoziční smlouvě
Dnes se píše dvacáté páté výročí podpisu Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, uzavřené mezi sociálními a občanskými demokraty, která bývá označována jako opoziční smlouva.
Opoziční smlouva vyvolala ve své době obrovskou vlnu odporu a dodnes vzbuzuje emoce. Václav Havel označil opoziční smlouvu za nesvatou alianci a většina politologů a novinářů ji charakterizovala jako skrytou velkou koalici. Opoziční smlouva tak podle nich pouze maskovala reálnou spolupráci mezi ČSSD a ODS. Obě strany přitom v předvolební kampani kategoricky vylučovaly vzájemnou spolupráci a prohlašovaly, že reprezentují neslučitelné politické programy. Václav Klaus mobilizoval proti levici a ČSSD slibovala očistit zemi od Klausových zkorumpovaných kamarádíčků.
Zrada na voličích? Ne tak docela
Hlavním argumentem proti opoziční smlouvě tak bylo to, že se jedná o zradu, resp. podvod na voličích, protože nevyjadřovala jejich vůli. Opoziční smlouva byla podle jejích kritiků cynickou kartelovou dohodou dvou největších politických stran, která snížila důvěru veřejnosti v demokracii, politiky a politické strany. Tato manipulace parlamentním systémem sloužila pouze k uspokojení sobeckých zájmů dvou politických stran a snížila respekt k parlamentu, vládě a dalším demokratickým institucím. Vyvolala deziluzi, která vedla k odlivu voličů od mainstreamových politických stran a jejich příklonu k extremistickým stranám nebo politické pasivitě.
Porovnání volebních výsledků z roku 1998 a stavu nastoleného opoziční smlouvou však žádnou zradu na voličích nenaznačuje. Voliči v těchto volbách rozhodli tak, že přisoudili téměř dominantní pozici levici, ale zároveň silnou pozici pravici. Voliči tak dali najevo, že nejsou nakloněni čistě levicové vládě a že chtějí, aby byla moc rozdělena mezi levici a pravici. Po listopadu 1989 se totiž v České republice dostala k moci levice poprvé a voliči očividně vyjádřili vůli, aby určitou část moci měla i pravice.
Fungování vztahu ČSSD a ODS v době platnosti opoziční smlouvy také nenaznačuje, že by maskovala reálnou spolupráci mezi oběma stranami. Poslanci ODS hlasovali velmi často proti vládním návrhům zákonů. Některé důležité zákony, jako např. reforma justice, policie nebo zdravotní péče, neprošly právě kvůli hlasům ODS. Spolupráce mezi politickými stranami znamená zejména shodné hlasování parlamentu, ale hlasování poslanců ODS a ČSSD v době platnosti opoziční smlouvy nijak nekorelovalo. Stejně jako ČSSD v této době hlasovala nejčastěji KSČM, poté KDU-ČSL, naopak nejméně stejně jako ČSSD hlasovala ODS a Unie svobody. Jen méně než deset zákonů za celé volební období bylo prosazeno hlasy ČSSD a ODS proti hlasům ostatních stran.
ČSSD měla sice všechna místa ve vládě, ale musela tvořit účelové koalice s opozičními stranami, aby prosadila svůj legislativní program. V nejmenším počtu případů se však jednalo o ODS a Unii svobody.
Výsledky voleb v roce 2002 také vyvracejí tezi o deziluzi voličů a jejich příklonu k extrémistům a politické pasivitě. V těchto volbách totiž ČSSD vyhrála a následně vedla většinovou vládu složenou z demokratických stran. Voliči tedy z jejího předchozího vládnutí zklamáni nebyli. Do Poslanecké sněmovny se také již nedostali Sládkovi republikáni a naprostou většinu ve sněmovně získaly standardní demokratické politické strany.
Hledání opozice
Nicméně je pravdou, že posílení KSČM ve volbách 2002 oproti volbám v roce 1998 naznačovalo, že voliči hledají skutečnou opozici a že za jedinou reálnou opozicí proti ČSSD považují KSČM, která bude v opozici vůči každé demokratické vládě. ODS byla tedy považována za méně autentickou opoziční stranu. Průběh hlasování v Poslanecké sněmovně v době platnosti opoziční smlouvy však hovoří o přesném opaku a iluze falešné opozičnosti ODS byla hlavně výsledkem mediální kritiky opoziční smlouvy.
Opoziční smlouvě bylo a je vytýkáno, že změnila proces přijímání politických rozhodnutí a přenesla ho z půdy parlamentu, kde byl pod dohledem veřejnosti, na půdu stranických sekretariátů. Důležitá rozhodnutí tak měla být přijímána na schůzkách představitelů ČSSD a ODS, parlament přestal být kolbištěm politických stanovisek a stal se pouze nástrojem pro schvalování předem uzavřených dohod.
Nicméně v každé parlamentní demokracii jsou politická rozhodnutí činěna na půdě stranických sekretariátů a následně posílána do parlamentu ke schválení. Parlament sám zákony neiniciuje, a pokud mění vládní návrhy, je to většinou ke škodě věci. Zákonodárná iniciativa většinou spočívá právě na vládě a tento stav panoval před opoziční smlouvu a panuje dodnes.
Skutečnost, že ČSSD neměla v Poslanecké sněmovně většinu, naopak znamenala, že musela o návrzích zákonů předem diskutovat s opozicí, což například předchozí vláda, která měla ve sněmovně pohodlnou většinu, vůbec nedělala.
Pravomoci prezidenta se řešily už tehdy
V rámci opoziční smlouvy se ČSSD a ODS dohodla na změně volebního systému, který měl přinést posílení prvků většinového hlasování ve volbách do Poslanecké sněmovny. Zároveň tyto strany chtěly omezit pravomoci prezidenta. Posílení prvků většinového hlasování mělo spočívat ve zvýšení počtu volebních obvodů na 35, což by znamenalo, že na jeden volební obvod by připadalo pět až šest křesel v Poslanecké sněmovně. Tato změna by na jednu stranu sice omezila přístup menších stran do sněmovny a tím i zmenšila její fragmentizaci, ale není ji možno označovat jako nedemokratickou. Znamenala by totiž silnější vazbu mezi občany a jejich poslanci, která by umožňovala jejich účinnější kontrolu.
Otázka omezení pravomocí prezidenta je rovněž relevantní. Dlouhou dobu panovala u veřejnosti mylná představa, že prezidentské pravomoci v České republice jsou velmi malé a že prezident má více méně pouze ceremoniální funkci. Veřejnost z tohoto omylu vyvedlo až prezidentské působení Miloše Zemana. Rozsah pravomocí prezidenta nebyl žádným problémem, pokud úřad zastávala osoba s takovým morálním kreditem, jako měl Václav Havel. O jeho současném nástupci již nic takového konstatovat nelze.
Opoziční smlouvě je také kladeno za vinu potlačování vlivu občanské společnosti. Je pravda, že ČSSD i ODS byly k iniciativám občanské společnosti velmi odtažité a jejich představitele odmítaly uznat jako relevantní partnery pro diskuzi.
Na druhou stranu je skutečností, že žádná z iniciativ občanské společnosti nebyla schopna udržet podporu občanů po delší dobu. Jak Impuls 99, tak „Děkujeme, odejděte!“, ale i „Česká televize, věc veřejná“ nepřežily více než několik týdnů od svého vzniku. Na první demonstraci iniciativy „Děkujeme, odejděte!“ se sešly desetitisíce občanů, zatímco na druhé již pouze několik stovek. Impuls 99 ani „Děkujeme, odejděte!“ se neproměnily v politické strany a nezačaly také plnit funkci hlídacího psa demokracie. Iniciativa „Česká televize, věc veřejná“ pak spočívala v krátkodechém mimořádném zveličení zásahů ODS a ČSSD do chodu České televize a byla spíše akcí jejích zaměstnanců na udržení svého vlivu a pozic.
(Ne)korupční smlouva
Dále byla smlouva kritizována i z toho důvodu, že měla být živnou půdou korupce. Tvrdá fakta však žádnou takovou spekulaci neprokazují. Transparency International sice zařadila Českou republiku na žebříčku korupce v té době na horší místo, nicméně nejednalo se v pravém smyslu slova o žebříček korupce, ale o žebříček vnímání korupce. Zvýšení vnímání korupce může mít celou řadu příčin, ale není možno zapomenout například na to, že v tu dobu vynaložil Ronald Lauder nesmírné finanční prostředky na to, aby Českou republiku vylíčil jako mimořádně zkorumpovanou zemi.
Opoziční smlouva založila stav vládnutí menšinové vlády, který je však v Evropě relativně standardní, a nemůže být řeč o tom, že by byl v rozporu s demokratickými zásadami. Standardní je i sjednání podpory opozice pro menšinovou vládu, protože všechny menšinové vlády potřebují podporu od jiných stran.
Opoziční smlouva pouze vyjadřovala fakt, že politické strany mají krátkodobé a dlouhodobé cíle a že tyto cíle mohou být v rozporu. Účast na vládě sice přináší možnost ovlivňovat zákony a podíl na moci, ale může poškozovat politickou stranu v budoucnu, a to zejména v podobě menšího volebního zisku v následujících volbách. Tyto budoucí náklady mohou někdy převážit momentální zisky vyplývající z účasti na koaliční vládě.
V české politice se již několikrát stalo, že strany vládní koalice se v příštích volbách ani nedostaly do Poslanecké sněmovny. Stalo se to Občanskému hnutí, ODA či Věcem veřejným. Ze všech těchto důvodů je protidemokratický charakter opoziční smlouvy spíše mediálním mýtem nežli skutečností.
