Hlavičkový souboj Fellainiho s Pogbou

Hlavičkový souboj Fellainiho s Pogbou Zdroj: ČTK

Proč budou Rusové fandit Francii aneb i fotbal je jen politika

Petr Sokol

Místo velkého derby přes kanál La Manche mezi velmocemi Anglií a Francií se ve finále mistrovství světa utkají dvě země, které těžko budou hledat důvody pro nějakou speciální rivalitu. Anglii a Francii pojí i rozděluje tzv. zostřené partnerství a Albion i země galského kohouta ztělesňují střet anglosaského světa s románským či kontinentálním. Mezi Francií a Chorvatskem nic podobného neexistuje.

Tohle mistrovství jakoby na první pohled nepřálo vyhroceným zápasům, kterým se říká derby a v nichž nejde jen o sportovní vítězství, ale také o to, porazit odvěkého rivala nebo se pomstít za nějakou historickou křivdu. Němci vypadli už ve skupině, takže se nemohlo odehrát další dějství souboje s Anglií, které na ostrovech dodnes vyvolává vzpomínky na druhou světovou válku a v Německu zase chuť na odvetu za údajně nespravedlivou porážku ve finále mistrovství světa 1966. Nekonala se ani další bitva mezi Anglií a Argentinou, která je v latinskoamerické zemi vnímána jako možnost, jak se pomstít za prohranou válku o Falklandy v roce 1982. Mimochodem za vrchol pomsty se považuje Maradonova „Boží ruka“ i jeho nejkrásnější gól historie mistrovství, které rozhodly o výhře Argentiny nad Angličany ve čtvrtfinále mexického mistrovství světa v roce 1986.

Nedošlo ani na „krymské“ derby mezi pořádajícím Ruskem a Ukrajinou, protože žluto-modří se na mistrovství ani neprobojovali. Jak mi nedávno říkal jeden Ukrajinec pracující na Moravě, část ukrajinských fanoušků je ale právě proto dodnes přesvědčena, že jejich reprezentanti radši v rozhodujícím kvalifikačním utkání prohráli s Chorvatskem, protože se báli jet na mistrovství do nepřátelské země.

Syrské a jemenské derby

Na druhou stranu „politicky“ vypjatých utkání bylo na mistrovství stejně dost. Hned otvírací zápas šampionátu obstaralo střetnutí domácích Rusů se Saudskou Arábií, kterému bychom mohli říkat „syrské“ derby, protože v něm hrály dvě země, které přímo či nepřímo bojují v současném syrském konfliktu, a to tak, že každá v zásadě na jiné straně složitého bojiště. Rusové pomáhají vlastními vojáky vládě, Saudové zase dlouhodobě podporují jednu část povstalců.

Podobný nádech mohlo mít z hlediska mistrovství méně významné utkání mezi Marokem a Íránem. Muslimské derby by pro změnu mohlo mít přídomek „jemenské“, protože se v něm střetly nejenom dva státy zastupující dvě nyní silně znepřátelené větve islámu – sunitské Maroko a šíitský Írán, ale také dvě země, které zase otevřeně či přes prostředníky bojují v občanské válce v Jemenu. Maročané jsou součástí arabské koalice, která v zemi intervenuje, Írán podporuje šíitskou skupinu Huthiů.

Albánci na mistrovství

Největší pozornost ale nakonec na mistrovství vyvolala utkání, v nichž nebyl politický náboj prvoplánově jasný. Začalo to utkáním Švýcarsko – Srbsko, kde by rivalita neměla být podle papírových předpokladů vlastně žádná. Jenže obě branky Srbům vstřelili hráči, jejichž jména Xherdan Shaqiri a Granit Xhaka naznačují, že oni sami nebo jejich rodiče ze Švýcarska nepocházejí. Oba také po vstřelení branky spojili ruce do gesta, které má symbolizovat orla – národní symbol Albánců, který by asi neukazovali, kdyby nehráli zrovna proti Srbsku, které má za sebou ozbrojený konflikt v albánském Kosovu. V samotném Srbsku média psala o neúctě k soupeři a hráči albánského původu za oslavu gólů vyfasovali od organizace FIFA, která si jakékoli politické projevy nekompromisně hlídá, vysokou pokutu. Asi je moc pálit nebude, protože se na ni hned začali skládat fanoušci v Albánii i v Kosovu, kde se Shaqiri narodil. Navíc je podpořil i albánský premiér či kosovský prezident. Případ vyvolal i u nás nepříliš rozumné komentáře o „týmu žoldáků“, ale fotbalové týmy vždy kopírují celkové složení společnosti a to platí i v případě Švýcarska či třeba Belgie, kde by půl týmu mohlo díky druhému občanství hrát kromě současné vlasti i za některou z afrických zemí.

Bělehrad hoří

Další politicko-fotbalový příběh se odehrál ve čtvrtfinále mezi Ruskem a Chorvatskem. Hráč vítězů Domagoj Vida totiž podle zveřejněného videa slavil v kabině vítězství s jedním z trenérů a společně výhru věnovali Ukrajině, a dokonce zvolali „Sláva Ukrajině“. Vida navíc na dalším videu volal „Bělehrad hoří“. Obě videa rozbouřila Rusko i Srbsko. Hráč i trenér se omlouvali, že mluvili o svém působení v ukrajinském klubu a o kyjevské kavárně, která se jmenuje Bělehrad. (Pro)ruská, ale třeba některá britská média zase začala dělat z pozdravu „Sláva Ukrajině“ téměř fašistický slogan.

Jenže i tato epizoda vlastně souvisí s tím, že Chorvatsko je snad nejméně proruskou zemí Evropy, kde rusofilství fakticky neexistuje. Většina Chorvatů totiž dává rovnítko mezi Rusko a Srbsko a s ním má Chorvatsko dlouhou komplikovanou a občas i krvavou historii. Většině Chorvatů je proto z historických důvodů bližší ukrajinská strana „krymského“ sporu a fotbalisté vyjádřili totéž. Vida dostal napomenutí od organizace FIFA, Ukrajinci kritickými komentáři na oplátku zaplavili stránku FIFA na Facebooku a začalo se připomínat i to, že po utkání s Argentinou jiný chorvatský hráč Dejan Lovren slavil zpěvem písně od nacionalistické kapely Thomson. Ta je pojmenována po stejnojmenném samopalu, je chorvatskou obdobou něčeho mezi Ortelem a Danem Landou a zpívá hlavně vlastenecké či nacionalistické skladby o boji se Srby v jugoslávských válkách. Mimochodem v té, kterou slavil stoper Liverpoolu výhru nad Argentinci, se zpívá i o zbrani ze Zbrojovky nebo o tom, že pomsta dosáhne až do Srbska. Mimochodem sám Lovren je válečným uprchlíkem z rodné Bosny a o válce mluví kriticky.

Macron bude

Už v semifinále ruské publikum na incidenty reagovalo pískotem na Vidu, i když moc nefandilo ani Angličanům. S nimi je jejich země zase ve při kvůli případu Skripal i kontroverznímu přidělení tohoto šampionátu, v němž Rusko v hlasování porazilo právě Anglii.

Ve finále už to budou mít ruští fanoušci lehčí. S Francií pojí Rusko dlouhodobý pozitivní vztah, prezident Macron jako jeden z mála unijních politiků mistrovství v Rusku kvůli lidským právům nebojkotuje a na finále určitě přijede, stejně jako na předcházející zápas. Rusové i proto budou fandit Francouzům. A pak věřte, že fotbal nesouvisí s politikou.