Korea a Trumpův světový řád: Hlavní slovo budou mít země s největšími jadernými tlačítky
Poslední léta Korejského poloostrova jsou naplněná překotným vývojem. Procesy, s nimiž jsme takříkajíc jako na tobogánu: chvíli nahoře, chvíli dole. Po summitu Trump – Kim (III.) se naivnějším novinářům dokonce zazdálo, že by se mohl rozdělený kout světa, ono tradiční ohnisko mezinárodního napětí, spojit do jediného celku. Nebo aspoň konečně uzavřít mír mezi KLDR a Republikou Korea. Poslat do historie důsledky internacionalizované občanské konfrontace padesátých let. Uzavřít jednu ze zástupných válek velmocí, jaké známe i ze současnosti. Například ze Sýrie.
Technicky vzato přetrvala na Korejském poloostrově vojna, co se svou délkou pomalu blíží středověké „válce růží“ – válce stoleté. Napáchalo se během ní mnoho zlého, takže když se v Singapuru uskutečnila přelomová vrcholná schůzka Trump – Kim, „nemohli“ její aktéři podepsat nic jiného než pouhou deklaraci. Nezávazný, vágní dokument, jehož důsledkem je jistá aktuální deeskalace regionu.
V dohledné době se nějaký další významný posun v zásadě ani očekávat nedá, vzájemný poměr mezi zúčastněnými lze obratem ruky kdykoli znovu vyostřit. A třeba denuklearizaci Severu můžeme de facto vyloučit. Nelze přece reálně spekulovat o takové míře usmíření mezi ještě nedávno úhlavními nepřáteli, aby se na jeho základě diktátorsky řízený Pchjongjang sám vyloučil z úzkého kruhu jaderných mocností.
Trumpovo povrchní uznání
Kim Čong-un ovšem získal maximum: Spojené státy americké jeho obskurní režim legitimizovaly, zrušily pravidelné demonstrativní vojenské cvičení s Jihokorejci, otevřel se prostor pro různorodé mezinárodní kooperace a nadto existují důkazy, že severokorejský nukleární program běží nerušeně dál.
Co oproti tomu získal první občan USA? Určitě povrchní uznání při mediální podívané. Toť fenomén, který ho saturuje, při němž se cítí jako ryba ve vodě. Trumpovy veřejné počiny jsou vskutku z nemalé části postaveny na stržení pozornosti sdělovacích prostředků stůj co stůj. Včetně bezohlednosti vůči spojencům.
Jaderná tlačítka
Při svých výstupech navíc ostentativně boří starý řád. Stalo se například při posledním summitu NATO a v podobném duchu se nepochybně ponese také setkání s Vladimirem Putinem v Helsinkách. Při něm oba státníci bezesporu proberou též postavení Krymu, východoukrajinských pseudorepublik či vzrůstající role Ruské federace na Blízkém východě.
Nejeden znalec mezinárodních vztahů má ve světle Trumpových kroků (ať už jde o „řešení“ vleklé korejské otázky, či vyzývavost vůči ostatním členům NATO) pocit, že Američanova politika je hrubě nepromyšlená. V posledku výhodnější pro nezápadní aktéry. Nejspíše tomu tak i bude, jelikož předák Spojených států je zřejmě funkcionářem příliš málo komplikovaným na to, aby zohledňoval složité předivo statusu quo. On zjevně usiluje o daleko přehlednější koncepci světového řádu. Hlavní slovo v ní mají vést zejména ti s největšími jadernými tlačítky.
