Nová vláda po tři čtvrtě roce je stejná jako před volbami. Co vládní počty vypovídají o demokracii?
V minulém volebním období nám tu vládl Babiš se sociální demokracií a lidovci; mnozí v té době upínali své naděje k volbám. Ty dopadly tak zajímavě, že jsme si na vládu počkali tři čtvrtě roku. Ale stálo to za to! Teď nám totiž vládne… opět Babiš se sociální demokracií. Tentokrát však s bonusem v podobě podpory komunistů. Proč to čekání?
Odpověď je celkem jednoduchá: Lidé museli zapomenout. Pamatujete si ještě situaci mezi ČSSD a ANO kolem voleb? Potom by asi na voliče působilo jako výsměch, kdyby spolu hned skočily do vlády; tak bylo třeba počkat, protože dnes už si to nikdo pořádně ani nepamatuje, navíc spousta lidí už chtěla jakoukoli vládu bez ohledu na to, co se stalo před rokem. Inu, co jsme si zvolili, to máme, řekl by leckdo.
Když se na demokracii podíváme zcela obecně, jedná se o vládu většiny. Konkrétní implementace však bývají různé. Pojďme se podívat třeba na mandát této vlády: Babiš získal 1,5 miliónu hlasů; ČSSD asi 350 tisíc. KSČM přibližně 400 tisíc, avšak je velkou otázkou, kolik z jejích voličů si vážně přeje vládu ANO a ČSSD.
Lze tedy říci, že nám vládnou strany, kterým se nepodařilo získat ani dva milióny hlasů; započítáme-li i podporu komunistů, je to něco přes dva milióny. Bavíme se tedy asi o pětině populace! Dvacet procent lidí svými hlasy legitimizovalo ty, kteří budou násilím vnucovat svou vůli všem. A to nemluvím o tom, kolik z nich volilo ČSSD jen proto, že se strana vymezovala vůči Babišovi, a neočekávali tedy, že se znovu spojí s ANO.
Kdo nesmí volit
Celkem bylo u voleb pět miliónů lidí, čemuž sice říkáme 61% účast, leč reálně se jedná o účast asi padesátiprocentní, neboť přibližně dva milióny lidí nemohou volit, ačkoliv důsledky voleb na ně dopadnou stejně jako na nás ostatní. Povětšině se jedná o osoby nezletilé, u nichž sice můžeme říci, že většinou neodvádějí žádné daně, takže je v pořádku, že nevolí, což by i nějakou logiku mít mohlo, pokud by však nevolili ani ostatní lidé, kteří na chod státu nepřispívají.
Jiný argument, že ještě nemají rozum, dle mého názoru též moc neobstojí, protože i mladistvý se zájmem o politiku odvolí nejspíše smysluplněji než leckterý dospělý; a pokud bychom to brali statisticky, rozhodně najdeme lepší kritéria než věk. Mimochodem těch, kdo nemohou volit, je v ČR více než voličů vládních stran.
Neúčast jako promyšlený nesouhlas
Asi tři milióny lidí volit mohly a nešly. Je velice populární z těchto lidí dělat ignoranty. Znám však spoustu nevoličů, kteří se o politiku zajímají více než drtivá většina voličů; jejich rozhodnutí nevolit je pak vyjádřením nesouhlasu, nikoliv ignorace. Samozřejmě můžete namítnout, že na takový nesouhlas se každý vykašle (a já nebudu oponovat, sám k volbám chodím; ač chápu ty, kdo nikoliv); pravdou však je, že nevoliči rozhodně nemusejí být ignoranti.
Celá řada z nich nevolí z jiných důvodů; ať už se jedná o hluboce promyšlené vyjádření nesouhlasu, nebo prostě jen znechucení politikou a celkem pochopitelnou nechuť se toho cirkusu vůbec účastnit. Přehlížení, či dokonce zlehčování postojů těchto lidí považuji za nebezpečně arogantní postoj.
Demokracie
Kolem tří set tisíc hlasů takzvaně propadlo. Ačkoliv nás předvolební prognózy strašily hypoteticky nejvyšším počtem „propadlých“ hlasů, protože je příliš mnoho stran (a média se o tomto jevu vyjadřovala spíše negativně), nakonec se ukázalo, že jejich počet byl rekordně nízký. V roce 2010 jich takto „propadl“ necelý milión. I zde spousta lidí vždy ráda přispěchá s tezí, že volit malé strany prý nemá smysl, protože hlasy „propadnou“; takový názor zcela ignoruje, že malá strana se musí postupně etablovat, zapsat do všeobecného povědomí, k čemuž potřebuje právě tyto hlasy. Jinak by totiž nový politický subjekt musel začínat svou dráhu pouze tak, že přijde nějaký miliardář a zaplatí si publicitu. Odkud tento scénář jen známe?
To, co se tu dnes děje, tedy vláda trestně stíhaného premiéra, kterého StB vedla jako agenta, s podporou komunistů, má sice nějaký teoretický mandát většiny; otázka však zní, čeho je to většina – všech občanů rozhodně ne, ba ani většiny oprávněných voličů, ale ani většiny reálných voličů, a v tomto případě dokonce horko těžko většiny voličů, kteří dali hlas parlamentní straně.
Daleko zásadnější otázka však zní: I kdyby to většina lidí tak chtěla, co jí dává právo svou vůli násilím vnucovat menšině? A záměrně říkám násilím, neboť přesně tu moc zákonodárci mají; svou vůli prosazují formou pravidel, jež jsou vymáhána násilím vůči tomu, kdo se jim odmítá podrobit. Od malička jsme vedeni k tomu, že je to tak normální a že to jinak (lépe) nejde. Z historie však vidíme, že lidi lze vychovat k libovolným zvěrstvům, která jim pak připadají normální a jsou ochotni se na nich podílet. Není demokracie jen dalším takovým případem v řadě?
Autor je anarchokapitalista.
