Summit v Helsinkách – nová Jalta? Proč se vlastně Trump po Kimovi sešel s Putinem
Předchozí americký prezident Obama se stal laureátem Nobelovy ceny míru ne z důvodu, kým byl, ale kým nebyl. Svým předchůdcem – Georgem W. Bushem. Mnohočetný autor tzv. bushismů vystupoval jako válečný štváč i agresor, jenž s arogancí texaského pistolníka, do nějž se stylizoval, destabilizoval globální bezpečnostní prostředí. Spojeným státům americkým tím na mezinárodním poli všestranně ublížil, nota bene zajistil množství čerstvých nepřátel. Včetně Západoevropanů.
Jeho následovník v Bílém domě povětšinou zklamal naděje, jež do něj lidé doma i v zahraničí vkládali. Rovněž on, oficiálně socialista, vládl ve vleku jestřábů vojenskoprůmyslového komplexu. Od Bushe juniora se posléze primárně odlišoval rétorikou (zahrnovala mj. restart vztahů s Ruskou federací), jelikož „zděděné“ války vedl – či musel vést – dál.
Ba nějakou tu novou ozbrojenou konfrontaci na hřbet světu přihodil! Vždyť o tom, že se USA roky nelegálně angažují v Sýrii, ví snad každý a ani lví podíl Washingtonu na zamrzlém konfliktu východní Ukrajiny není neznámým faktorem. Co je pro nás horšího: do velmocenské konfrontace s Kremlem se dala zavléci též Evropská unie, jež vzájemnými hospodářskými sankcemi prokazatelně trpí, kdežto pro zámořskou supervelmoc jsou ekonomické dopady zanedbatelné.
Trumpův zájem o Asii
Už rok a půl ovšem pozorujeme neotřelou politiku Donalda Trumpa, jíž se nestačíme divit. Tento předák Spojených států s rozmachem suveréna přeškrtává až příliš tradiční mezinárodněpolitické koncepce. Ukazuje, jakkoli poněkud nediplomaticky, co se muselo dříve nebo později s ním nebo bez něj stát. USA směřují k novým prioritám.
Evropské soustátí se jim tak stává přítěží, ne-li „obchodním nepřítelem“, přičemž se jádro jejich geopolitických zájmů otáčí na západ. Přemisťuje od Atlantiku do Pacifiku. K makroregionu jihovýchodní Asie, kde Trump nikoli náhodou žehlí vztahy s jadernou KLDR. Ergo též s mohutnící Čínou, které je Severní Korea „cordon sanitaire“.
Srovnání s Jaltou je nesmysl
Do bezpečnostní bariéry roku 1991 rozpuštěného SSSR bývávalo počítáno Finsko. V jeho polozávislém čili „finlandizovaném“ prostředí se tudíž uskutečňovaly četné oficiální i tajné schůzky Východu se Západem. Dnešní Helsinky, plnoprávný člen EU, na své soudobé dějiny mírových rokování volně navázaly, když teď hostily další Trumpův průlomový summit. Schůzku vůdců Ruské federace a USA, již se chtě nechtě vzdalují unilateralistické představě mezinárodního řádu.
O to celé běží, pořádky zavedené s koncem studené války se staly přežitkem, jenže nové rámce prozatím chybějí. Americký předák, nezatížen vzděláním či skrupulemi, ovšem narcistně soudí, že je ze všech nejlepší, pročež ukutí nového řádu čeká právě na jeho geniální mysl a pádnou ruku. Odmítá ztrácet čas s málo významnými hráči, takže místo aby chodil ke kováříčkům (Německo, Francie), kráčí rovnou ke kováři.
Srovnání helsinské schůzky s Jaltskou konferencí, které se v českých médiích obratem objevilo, je objektivně vzato směšný nonsens, jako odrazový můstek se ovšem hodí. Východní Ukrajinu, anexi Krymu, nekonečné syrské krveprolévání, komplikované vztahy se sinocentrickou ČLR a bůhví co dalšího ještě hodlá Bílý dům řešit na skutečně nejvyšší úrovni. Brusel, leč i my všichni, bychom si to měli vzít k srdci. Zamyslet se nad budoucností Evropy.
