Politika, alkohol a pokrytectví aneb Jen si tak trochu líznout
Nechtěl bych být mluvčím Jeana-Clauda Junckera. Vysvětlovat médiím záběry, během nichž se šéf Evropské komise při setkání špiček Severoatlantické aliance rozšafně motá, líbá kohokoliv na potkání včetně našeho prezidenta Zemana, nemůže být nijak záviděníhodná činnost.
Nakonec si musíte vymyslet housera, lidově řečeno hexenšus, kterým chování svého šéfa omluvíte. Jenže to je situace, kdy se člověku kvůli špatnému pohybu zablokuje páteř, a vyznačuje se krom jiného pekelnou bolestí. A když si zpětně prohlédnete Junckera klátícího se mezi ostatními státníky, nevidíte člověka trpícího bolestí. Spíše někoho, kdo si přihnul více, než je zdrávo. Třeba jako svého času náš prezident, když se na slavnostní vystavení českých korunovačních klenotů dostavil přímo z oslav vítězství ve druhé světové válce na ruské ambasádě. To byla viróza.
Ale vy jako mluvčí prostě musíte trvat na houserovi, i kdyby Junckerovy alkoholové výpary přiotrávily půlku Bruselu.
Nehodlám na tomto místě ovšem moralizovat o alkoholu a veřejných činitelích. Ať je Juncker naložený v lihu od rána do večera (stejně se jedná o veřejné tajemství), mně spíše vadí, že tahle jeho směšnětrapná alkoholová eskapáda zastínila důležitost samotného summitu NATO. Místo toho, abych si někde mohl číst seriózní diskuse o zásadním požadavku amerického prezidenta Trumpa na zvýšení výdajů evropských členů aliance na obranu, musím se stydět při pohledu na nejvyššího představitele Evropské unie, kterak se trapně vymlouvá, co se mu v Bruselu vlastně přihodilo.
Kromě toho mě na celé kauze popuzuje další její vedlejší aspekt: vrcholné všeobecné pokrytectví, které plíživě otravuje starou dobrou Evropu. Zatímco se šéf Evropské unie promenuje na klíčovém setkání obranné aliance jako dělo, u nás doma se vážně debatuje o tom, jestli si můžou cyklisté nebo vodáci dát před jízdou/plavbou pár piv, diskutují kolem tohoto planetárního problému zástupy pseudoexpertů, odborníků na kola, lodě, alkohol… Proboha, když může někdo řídit stát, respektive celou Evropu, pod vlivem, proč by si vodáci nebo cyklisté nemohli taky aspoň trochu líznout?
A co mi vadí možná ještě trochu více: Řekněme pokrytectví na druhou. Dovedete si představit, co by se dělo, kdyby se na jakémkoliv summitu takhle motal Donald Trump, Viktor Orbán, Jarosław Kaczyński nebo třeba Boris Johnson? To by bylo kvílení zastánců evropských hodnot, to by se karikovalo, posmívalo a vedly duchaplné řeči o nestoudnosti jakýchsi politických opičáků, xenofobů, rasistů… Zatímco když se před veřejností potácí Juncker, jde vlastně jen o jakousi roztomilou libůstku pevného zastánce té jedině správné a krásné Evropské unie. Špatní zůstáváme my, kteří v něm vidí (ožralého nebo střízlivého, to je vlastně jedno) milovníka Marxe, levičáka ženoucího Evropu do multikulturní slepé ulice, federalistu podle hesla „Po mně potopa“.
Vrátím-li se na začátek, tak bych vlastně Junckerovým mluvčím být chtěl. To musí být úplně krásná veselá práce, když vám všichni sborově drží palce a skočí na každou udičku, kterou jim nahodíte.
Text vyšel také jako editorial tištěného Reflexu č. 29, který je v prodeji od čtvrtka 19. července.
