Proč Evropané dráždí Spojené státy nízkými výdaji na obranu a jak je to doopravdy s obranyschopností Evropy
Evropští členové NATO se dostali do sporu s USA ohledně jejich příspěvku na společnou obranu severoatlantického prostoru. Americký prezident Donald Trump dokonce tvrdí, že Spojené státy hradí 90 procent nákladů NATO. Tento údaj je samozřejmě přehnaný. Podíl USA na rozpočtu NATO je v současné době něco přes 22 procent, následovaný čtrnáctiprocentním podílem Německa a jedenáctiprocentním podílem Francie.
Donald Trump porovnává spíše vojenské náklady jednotlivých členů NATO. Nicméně ani tímto porovnáním nedosáhneme Trumpem tvrzených devadesáti procent, ale “pouze” 67 procent. Takové srovnání však nevypovídá vůbec nic, protože Spojené státy jsou vojensky angažovány i mimo severoatlantickou zónu a například jen v asijsko-pacifické oblasti mají umístěno přibližně sto tisíc vojáků.
Donald Trump důrazně požaduje, aby členské státy NATO vynakládaly ze svého rozpočtu nejméně 2 % svého HDP na vojenské účely a na poslední schůzce NATO přišel dokonce s návrhem výdajů ve výši procent čtyř. Je pravdou, že členské země NATO v roce 2006 a následně v roce 2014 souhlasily s tím, že do roku 2024 zvýší své vojenské výdaje na 2 % svého HDP, nicméně některé země, jako například Německo, otevřeně prohlašují, že tento svůj právně nezávazný závazek nesplní, a některé země to sice neprohlašují, ale nic nenasvědčuje tomu, že by měly v úmyslu své vojenské výdaje zvýšit.
USA jako záruka bezpečnosti Evropy slábne
Žádná z evropských zemí není vojenskou velmocí. Vojenskou velmocí nejsou dokonce ani společně evropské země NATO. Jedinou vojenskou velmocí světa jsou již téměř 30 let Spojené státy americké. Od začátku padesátých let minulého století zajišťovaly Spojené státy bezpečnost západní Evropy. Díky americkému nukleárnímu arzenálu a masivní vojenské přítomnosti v Evropě byli jeho evropští spojenci chráněni před invazí a politickým vydíráním Sovětského svazu.
Po skončení studené války zůstaly americké záruky bezpečnosti pro Evropu platit a dokonce se rozšířily na nové státy. Skončení studené války a tím uvolnění mezinárodního napětí v devadesátých letech však zároveň znamenalo snížení počtu amerických vojenských jednotek v Evropě, ale i snižování vojenských rozpočtů evropských členů NATO.
Neformální politická dohoda, která byla mezi USA a jeho evropskými partnery uzavřena, však začala být v posledním desetiletí zpochybňována. Výsledkem je bezpečnostní vakuum způsobené tím, že v rámci Evropy jsou jak USA, tak jeho evropští spojenci vojensky slabší než v době studené války. Toto bezpečnostní vakuum může být vyplněno nebo využito nepřítelem, což je nejvíce vidět na východě Evropy, kde je NATO vystaveno konfrontaci nejvíce a kde nejsou umístěny žádné stálé bojové jednotky NATO.
Vojenské možnosti Evropy jsou omezené
Evropa je přitom obkroužena nestabilními regiony, které jsou nebo mohou být zdrojem konfliktu, a to i ozbrojeného. Příkladem může být zamrzlý konflikt v Moldávii, týkající se regionu Transnistria, nestabilní situace v Kosovu, syrská krize, a kolaps států na Středním východě či státech Magrebu. Nejvíce se bezpečnostní realita Evropy odhalila v případě ukrajinské krize.
I přes tato bezpečnostní rizika u evropských sousedů a zvyšování vojenských rozpočtů Číny, Ruska nebo Saúdské Arábie, evropské země své výdaje na obranu podstatně snížily. Určitý pocit ohrožení získala západní Evropa až po ruské anexi Krymu.
V současnosti je tedy stav takový, že vojenské schopnosti evropských členů NATO jsou velmi omezené, což ukázala například jejich operace v Libyi, která upozornila na jejich závislost na amerických zpravodajských informacích, nedostatečnou výzbroj a malou efektivitu jejich zásahů. Evropští členové NATO také nejsou bez USA schopni zajistit bezpečnost Evropy, už například jen z toho důvodu, že jaderný arzenál Velké Británie a Francie je jen o něco větší než symbolický.
Výdaje, které nezvyšují obranyschopnost
Hlavní finanční tíhu obrany Evropy skutečně nesou Spojené státy a jejich požadavek na snížení tohoto břemene je tak legitimní. Částka dvou procent z hrubého domácího produktu však není výsledkem nějakého rozpočtového uvažování, ale je politickým rozhodnutí učiněným bez podrobnějšího rozboru.
Otázka, zda budou členské státy NATO vynakládat na svoji obranu nejméně 2 % HDP, kterou Donald Trump považuje za klíčovou, je přitom spíše otázkou technickou a povrchní. Hlavní otázkou je, kdo má být odpovědný za bezpečnost a svobodu Evropy, zda Evropané nebo Američané, nebo oba.
Metrika založená na vztahu výdajů na obranu k hrubému domácímu produktu nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k tomu, jak může daný stát přispívat ke společné obraně a jakou má vůbec ochotu k této obraně přispět. Například Řecko splňuje požadavek na dvouprocentní výdaje na obranu z toho důvodu, že vynakládá vysoké částky na výsluhy a penze bývalých vojáků a na obranu před svým kolegou z NATO, Tureckem. Nic z toho nedělá USA ani Evropu bezpečnější. Stejně tak by tuto hranici naplnilo hravě Německo, a to jen tím, že by zvedlo platy všem zaměstnancům ministerstva obrany.
Indikátor politické vůle
Důraz, který Donald Trump klade na procento HDP věnované na obranu, má tak spíše symbolicky politický význam. Trump má totiž pravdu v tom, že současná podoba NATO je do značné míry skutečně obsoletní. NATO vzniklo, aby bránilo západní Evropu před Sovětským svazem, ale ten již neexistuje.
Rusko je ve srovnání se Sovětským svazem slabé, i když je a bude evropským bezpečnostním rizikem z důvodu svého do určité míry pochopitelného pocitu ohrožení ze strany Západu. Hrozba evropské bezpečnosti tak v současné době spíš hrozí z riziky vyplývajících z migrace a sociálně ekonomického kontextu politického extremismu.
Požadavek na vynakládání vojenských výdajů ve výši 2 % HDP je významným politickým nástrojem. Není sice ukazatelem vojenských schopností a možností, ale je zcela jistě indikátorem politické vůle. S trochou nadsázky by se dalo říci, že snaha dosáhnout této hranice bude rozdělovat evropské země na ty, které chtějí přispět ke společné obraně v rámci NATO, a na země, které jsou černým pasažérem NATO.
Problémem nebude, pokud výdaje členů NATO v roce 2024 nebudou dosahovat dvou procent HDP, problémem bude, pokud se o to ani nepokusí. To může způsobit reputační krizi této instituce a snížit její důvěryhodnost. Ukázala by se totiž malá angažovanost některých členů a malá moc, kterou aliance má při prosazování závazků přijatých jejími členy.
Evropané necítí ohrožení
Rozpory týkající se nákladů na obranu jsou dokladem toho, že členové NATO nepociťují existující hrozby stejnou měrou. Evropané se totiž i přes události na Ukrajině, terorismus a imigraci necítí ohroženi natolik, aby požadovali zvýšení svých vojenských kapacit. Dalším důvodem je to, že Evropané spoléhají na to, že Spojené státy budou i nadále zajišťovat na své náklady bezpečnost Evropy.
Obě dvě úvahy mají racionální jádro. Hrozba Ruska pro Evropu je zveličovaná a přeceňovaná. V posledních dvaceti letech Rusko vojensky intervenovalo pouze na Ukrajině a v Gruzii, tedy v zemích, které nejsou členy NATO. Rusko si nemůže dovolit válku s žádným členem NATO, a to ani s často zmiňovaným Estonskem, Litvou a Lotyšskem.
Náklady na obranu zemí NATO jsou třináctkrát větší než vojenské výdaje Ruska. I pokud do těchto nákladů nejsou zahrnuty vojenské výdaje USA, jsou stále pětkrát větší než výdaje Ruska. Populace evropských zemí NATO je čtyřikrát větší než populace Ruska a jejich HDP je dokonce dvanáctkrát větší než HDP Ruska.
Stejně tak je zřejmé, že Evropa je příliš strategicky důležitá, aby ji Spojené státy opustily a nechaly evropské země bránit se samy. USA také musí ukázat celému světu, že plní své bezpečnostní závazky, a že jsou připraveny ukázat sílu, když je to potřeba.
USA by si snížením vojenských výdajů v severoatlantickém prostoru uvolnily ruce pro posílení své bezpečnosti v Asii, kde probíhá nejvýznamnější mocenský střet současnosti. Debata o dvouprocentní hranici pro výdaje na obranu by se tak měla spíše stát debatou o budoucí bezpečnostní architektuře Evropy.
