Institut hromadných žalob? Pět důvodů, proč je to úplná legislativní hloupost
Nová vláda, stejní úředníci, kontinuita v rozpracovaných tématech. Proto lze předpokládat, že institucionální paměť resortů bude do legislativního procesu tlačit i nápady, o nichž si odborná veřejnost myslela, že jsou naštěstí zapomenuty. Jedním z těch nápadů je i institut hromadných žalob.
Hromadné žaloby jsou vykreslovány jako velmi atraktivní nástroj, který umožnuje bojovat malým a bezbranným Davidům (spotřebitelé) s velkými a krvelačnými Goliáši (nadnárodní korporace s miliardovými zisky). Je to ale mylná představa. Hromadné žaloby jsou špatný nápad a zde je pět důvodů proč.
První důvod: Není to potřeba
Nový zákon umožňující hromadné žaloby není potřeba. Pokud se stane, že původce škody způsobí většímu počtu subjektů žalovatelnou újmu, je možné problém řešit s využitím dosavadní právní úpravy. Již tak nepřehledná tuzemská legislativa dostává podobnými „nápady“ pořádně zabrat, co se přehlednosti týče, což je trend, který bychom neměli tolerovat, notabene podporovat.
Druhý důvod: Nereálné předpoklady
Myšlenka právní úpravy hromadných žalob počítá s absolutně nereálnou situací. Jak ukazují zkušenosti ze zahraničí, není možné předpokládat, že objevíte velký počet poškozených osob s totožným problémem, jenž je způsoben totožným jednáním původce škody, kterou navíc všichni poškození dle svého subjektivního pohledu na věc vyčíslí na stejnou částku. Jakmile se začne zaokrouhlovat nebo zvyšovat podle nějakého vzoru, ztrácí institut smysl.
Třetí důvod: Kdo zaplatí proces?
I kdybyste náhodou podobnou skupinu objevili, určitě bude velmi heterogenní. Buďte si jisti, že si každý jednotlivý účastník řízení bude svá práva, ale zejména své povinnosti vykládat zcela odlišně. Když se na začátku procesu hromadné žaloby počítají virtuální milióny odškodného, je každému hej. Ale když se začnete bavit o nákladech soudního řízení, navíc v několikaletém sporu, který nedopadne dobře, bude se chtít poškozenému nakonec platit, když do sporu šel s tím, že bude peníze přijímat?
Čtvrtý důvod: Jak rozdělit peníze
V případě, že soudní spor dopadne ve prospěch žalující strany tvořené desítkami nebo stovkami poškozených, začíná teprve ta pravá legrace. Pokud žalující strana zaplatí kumulované odškodné, bude to u hromadných žalob velká částka. Zastupující advokát se v takovém případě stává správcem majetku, jejž musí co nejrychleji rozdělit. Podle jakého klíče a pořadí? Bezhotovostně, nebo v hotovosti? Co když některý z poškozených zemře, odstěhuje se nebo změní banku? To je jen malý výčet problémů, jež je ale v legislativě vždy nutné bezchybně vyřešit před tím, než se skutečně stanou.
Pátý důvod: A co když vyhraje žalovaný?
Pokud spor vyhraje žalovaná strana, vzniká jí nárok na náhradu soudních nákladů, případně na další prokazatelné škody (či ušlý zisk). Bude si chtít nechat tyto prostředky proplatit (a riskovat, že ji za to měkkosrdcatá média roztrhají na cucky), nebo raději v tichosti rozpustí náklady soudního sporu do cen svých výrobků a služeb (a tím způsobí náklady všem současným zákazníků)? A co se stane, když firma mezitím zkrachuje?
Zjednodušovat, ne všechno řešit novým zákonem
Suma sumárum, na speciální právní úpravě řešící hromadné žaloby nevidím žádné pozitivum. Zákon o hromadných žalobách jakožto institut „narovnání“ nespravedlnosti je značně naivní myšlenka, a v České republice dokonce zcela nerealistický koncept. Legislativci by měli své síly napínat mnohem potřebnějším směrem. Jakým? V Česku je to jednoduché: zjednodušovat, zjednodušovat, zjednodušovat, nikoliv řešit každou populistickou prkotinu speciální právní normou.
Autor je předseda správní rady Liberálního institutu a vysokoškolský pedagog.
