Trump, Korea a Írán. Éra twitterových válek
Ohledně Spojených států amerických můžeme díky Donaldu Trumpovi s nadsázkou tvrdit, že jsou spravovány v plné harmonii s digitální érou. Totiž tweety Bílého domu. Odhlédněme ale od lehce nevážného tónu. Llze podotknout, že i tento moderní komunikační nástroj usnadňuje produkci impulzivních prezidentských stanovisek. Dostávat vrcholnou politiku do vleku vlastnosti, jež je prvnímu občanu USA, individualitě bez jakýchkoli předchozích exekutivních zkušeností, dočista vlastní.
Je to přitom obecnější problém. Sociální sítě v politice řádově zrychlily komunikaci úřadů a institucí s širokou veřejností (včetně vítězně postupujících elektronických médií), ale o to nebezpečnější jsou svými svody k povrchnosti, nepromyšlenosti či laciné efektnosti. Atributům vnitřně roztříštěného dneška, v němž je krátkodobý (politický) dopad leckdy vítanější než perspektiva sahající za obzor jedno, či dvou funkčních období.
Rozumové obzory samotného Donalda Trumpa jsou dle jeho výroků a jednání okleštěné, jednokolejné. Nicméně prezentované se sebejistou, nezřídka jadrnou arogancí. S ní svede nastolovat pro sdělovací prostředky vděčnou situaci – konflikt. To může být také, vedle „umu“ rázně zhodnotit kdykoli cokoli a kohokoli, příjemné vrstvám, jež do něj projektují svou frustraci z pořád zamotanějšího světa. Líbí se tím společenským třídám žádajícím si vůdce s jasnými postupy a optimálně i maximální tvrdostí. Uplatňovanou třebas proti ilegálním imigrantům z Mexika. Nebo dejme tomu vůči putinovsky asertivnímu Rusku. (Českou paralelou zaštítění „obyčejného člověka“ je zase nezlomná víra v (proruského) prezidenta Zemana.)
Na Írán si Trump věří
Když se tak ovšem při jednání nezkušeného Trumpa s Putinem, protřelým mocenským praktikem, nestalo, bylo zle. Zvedla se stavidla vodě na mlýn šiřitelům věčně omílaných klevet, že Kreml drží Američana v hrsti. Slavný byznysmen zareagoval nasazením osvědčeného, ne-li jediného krizového „algoritmu“, kterým vládne: „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“ Aby ne, prorazil s ním už linie „teflonové“ Hillary Clintonové, favoritky voleb. A průlom učinil i do desetiletí mrazivých vztahů s jadernou KLDR, jejímuž vůdci Kim Čong-unovi předtím vyhrožoval nukleární zimou.
Spodní proud jeho prolongované, křečovité kritiky Moskvy směřuje de facto zejména do Íránské islámské republiky. U nich obou, stejně jako u nedaleké Kuby, otáčí Trump kola dějin nastavená demokratickou administrativou Baracka Obamy. S Kremlem, majícím dlouhé prsty, se nezbytně bude muset dohodnout. Jenže na Teherán si věří. Regionální mocnost je jiné váhové kategorie než Ruská federace, a tak se znovu stává politickým hromosvodem. Bez ohledu na další a ne poprvé.
Důsledky Trumpova postupu
Jak známo, Trump již v květnu odvolal variaci na mírovou smlouvu s Peršany, aniž při tom uvažoval nad zájmy spojenců alias „ekonomických nepřátel“. Tlak stran Íránu vyvíjí nyní rovněž na ně, jejich firmy a banky, když kupříkladu využívá tradiční dolarové páky.
Nejsou to jasnozřivé postupy. Trump jimi naráz umocňuje evropskou nepřipravenost na změny v globální bezpečnostní architektuře. Dále tím nepřímo rozhojňuje nikterak nové ambice postavit mezinárodní obchodní výměnu na jiných tvrdých měnách. Za další nepřímo podporuje antiamerické radikály v rozpínavé Islámské republice, kde nepanuje občanská svornost a odkud zrovna přišla zpráva – doufejme, že fakeová – o jurodivém generálu, jenž obvinil Izrael z „krádeže íránských mraků“.
Mediální obrazy
V mediální palbě na Teherán se vyjevují prostředky nápadně připomínající ono manifestační strašení Pchjongjangu, než Trump v Singapuru poplácal Kima po zádech. Pozadu pochopitelně nezůstává ani osmdesátimilionový Írán, kterýžto ústy velitele svých elitních útvarů Kuds hrozí supervelmoci vojnou. Přímá konfrontace dvou sebevědomých kohoutů však není na pořadu dne, tudíž mezi USA a Íránem vypukla aspoň „válka twitterová“. V ní zaminir Džavád Zaríf na adresu Washingtonu podotkl jakousi vyzývavější obdobu Palackého výroku, že byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm…
Obamův pokus uvolnit vztahy s Íránem, napjaté od revolučního roku 1979, byl nejspíše „excesem“ americké zahraniční politiky. Výstřelkem mezi vzájemnými kampaněmi konkurentů. Co bychom si nicméně zajisté měli uchovat v paměti, jsou nebetyčné rozdíly v konstruování mediálních obrazů soupeřící země. Prezentované přitom v rychlých sledech za sebou. Dle toho, jak se zrovna mocipánům hodí.
