Osobní vzkaz JXD jiřímu kajínkovi: Udal jsem tě a vrahovo jméno nebudu psát s velkými písmeny!
Jsem sice, jak je všeobecně známo, divnej blázen. A píšu o sobě, že jsem levotočivý šnek. Ale nejenže nejsem ani nájemný vrah jako ty, já se dokonce snažím, abych se choval jako člověk. Chápu, že to nechápeš. To lidi jako ty nechápou. A pokud nechápeš, proč ti tykám a máš jméno s malým písmenem: Nájemným vrahům se nevyká a jejich jméno nezačíná velkým písmenem. Tak jen abys viděl, že nejsem křivák: Udal jsem tě.
Nemám žádné pravomoci, přesto se tě nebojím. Udal jsem tě lidem, kteří pravomoci mají. A bojí se tě ještě míň než já. A nebojí se tě ani přesto, že dvojnásobného nájemného vraha s podporou prezidenta, který dělá reklamu vymahačům, se hodně lidí bojí.
Ale jsou i tací, kteří se tě opravdu nebojí. Ani tebe, ani tvého ochránce. Takže pokud jsem se nespletl a udal tě těm správným, už si ve čtvrtek, až ten článek vyjde, nebudeš moct Reflex koupit v trafice. Bude ti ho někdo muset přinést tam, kde budeš a kam patříš.
Chceš vědět, proč jsem tě udal?
Tohle, jirko, říkal do telefonu chlapík z firmy, jíž děláš reklamu, jedné ubohé paní, která na rozdíl od tebe celý život bere peníze za práci. Ne za zabíjení lidí: „Já po vás zítra nic podepsat nechci. Přineste pět tisíc a splácejte. Když budete splácet každý měsíc pět tisíc, nikdy mi nemusíte nic podepsat. Mně jde o to, abyste každý měsíc poslala na účet búra. Mně jde o to, aby každý měsíc bylo zaplaceno.“
A mně ta paní říkala, že když jí někdo v noci zvonil u dveří, a myslím, že to byli ti kluci, co jim děláš reklamu, tak nevěděla, jestli to nejsi ty. A jestli jsi ji nepřišel — jak jinak než za peníze – zabít: „Mohla bych to řešit neustále, hlavou se mi pořád honí otázka, kdybych ty dveře otevřela, co by se vlastně stalo? Je to jen psychóza a byl by tam cizí chlap, co by to hrál na omyl? Nebo bych rovnou dostala ,dělo‘? Faktem je, že mě tlačí tam, kam potřebuji. Nechodím teď s dětmi na hřiště, nikam, sedíme zavření doma, ale kdy to skončí? A jak hlavně? Úplně se stydím, ale nikdy by mě nenapadlo, že budu mít strach vyjít z bytu, bezpečně se už cítím pouze v práci. Kamery, spousta lidí. Ovšem cesta z a do práce, několik minut hrůzy, stejně tak přejít cestu, aby nás něco nesrazilo. Mám strach, spousty výčitek a nejistou budoucnost.“
A paní pokračuje: „Co když bude klid a udeří třeba za půl roku, za rok? Dcerka má své oblíbené místo k sezení na nočníku — je pod oknem. Pod oknem v přízemí. Přistane jí na hlavě cihla? Zakazuji jí tam sedat, nechápe proč. Spím/nespím zlámaná na gauči, abych byla blíže k dětem, kdyby se něco dělo. Tak si říkám, jak dlouho to může asi člověk a jeho nejbližší vydržet? Být sama, svobodná a bezdětná, pracovala bych teď už někde jako sestra v Afghánistánu. Mělo by to nesporně další výhodu, tou je, že dluhy bych měla za pár měsíců splaceny. Jsem vůbec schopná zajistit, aby se něco nestalo mým dětem? Dokážu je ochránit? Za chvíli začne škola, syn chodí ráno sám — už nebude, ale jak to skloubit se zaměstnáním? Přála bych si, aby to byla jen noční můra. Dřív jsem trpěla panickými úzkostmi. Teď se mi vrátily. Příčina relapsu je dle mého jasná.“
Vymahačům, kteří tě využívají jako reklamu, jsem sdělil, že mají možnost se vyjádřit do článku v Reflexu. Podle jména v e-mailu Zlatej Chlapec — z adresy profi-cz@seznam.cz — mi v odpovědi na můj e-mail napsali:
„Dámy, připravujte si, co potřebujete, a zároveň nás tímto prosím omluvte, že se k Vámi připravovanému článku nebudeme nijak vyjadřovat, neboť jsme se rozhodli, že se budeme vyjadřovat pouze k rozumným dotazům. Přijměte od nás prosím jen doporučení, a to takové, že byste měli svou žádost na Nejvyšší a Ústavní soud rozšířit o dotaz, zda sexem se svou manželkou neporušujete zákon zakazující sex mezi příbuznými — takovýto dotaz je totiž relevantní tomu, co jste již na Nejvyšší a Ústavní soud odeslali. Na závěr nám prosím dovolte co nejsrdečněji Vám poděkovat za skvělou reklamu a s pozdravem ČEST VAŠÍ PRÁCI se s Vámi loučíme. Tým MIMOSOUDNÍ.cz.“ Bez podpisu. Takže to nebudu komentovat.
Ta paní je šílená strachy z tebe, jirko. Tak proto jsem tě udal těm, kterým ještě věřím. A mají velké pravomoci. A plně chápu, že se ti to třeba nelíbí a že máš možná potřebu se k tomu nějak vyjádřit. Pohovořit se mnou.
Nebojím se tě, kajínku!
Jsem novinář a cítím jako svou mravní povinnost pohovořit s lidmi, o nichž píšu. Dokonce i s lidmi, kteří jsou dvojnásobní vrazi a dělají reklamu vymahačům. A nahánějí tím nesmírnou hrůzu lidem, kteří se jich bojí.
Já se tě nebojím. Tak pokud to chceš probrat a budeš ještě na svobodě, přijď v úterý ve tři čtvrtě na jednu před naši redakci. Je to v bývalém holešovickém pivovaru, ulice Komunardů 42. Vejdeš do dvora, ujdeš dvacet metrů, po levé ruce uvidíš skleněné dveře do naší redakce. Budu stát před nimi. Těším se na tebe, rád se s tebou seznámím osobně. Ale přijď prosím přesně. V jednu mi začíná porada, na níž budu včas.
