10 let od rusko-gruzínské války. Jak k ní došlo? A stal se z ní přelom zahraniční politiky Ruska?
Uplynulo deset let od několikadenní války, v níž se střetly vojska Ruské federace s vojsky Gruzie. Ozvěnou onoho smrtonosného konfliktu na Kavkaze byla také před pár dny pronesená slova ruského premiéra Medveděva, že Moskva nepřipustí inkorporaci Tbilisi do Severoatlantické aliance. Co se to tedy v srpnu 2008 přesně stalo? Podle některých to byl počátek převratu v zahraniční politice Ruské federace, jejíž sebevědomí bylo spoustu let podvraceno šokem z rozpadu SSSR a Jelcinovou „alkoholokracií“.
Obludná, kleptokratická vláda na Západě respektovaného prezidenta Borise Jelcina zanechala na jeho „poddaných“ hluboké šrámy, které dnes významně napomáhají aktuální politické garnituře. V devadesátých letech bylo mezi ruským obyvatelstvem veřejným tajemstvím, že je zprivatizována i státní moc.
Nevídané ekonomické škody, zločinnost a všeobecný úpadek mravů, armádní palba na „neposlušný“ parlament či s pomocí zahraničí ovlivňované volby (!) nešlo už ani tolik přičítat přímo veřejné administrativě. Ta byla nástrojem. Za aparátem země, jíž reálně hrozila dezintegrace, stály úzké skupiny na Kreml (rodinně) navázaných oligarchů. Pohádkově zbohatlých lidí, kterým bylo dovoleno absolutně vše. Nedotknutelných.
Když už byla jejich zločinná „politika“ neudržitelná, k moci se, také s notnou dávkou štěstí, prodral funkcionář tajných služeb Putin. Za něj vypukla 2. čečenská válka, skrze niž se podařilo separatistickou republiku znovu dostat pod kontrolu. Vítězné tažení bylo nejlepším uvedením nového vůdce, jenž působil naprosto jinak než předchůdce; ten již vlivem vodky – jeden druh dokonce nese jeho jméno – neovládal ani svůj jazyk.
Předzvěst konfliktu
Putinovy reformy autoritu Moskvy na mezinárodním poli nemálo posílily. Zájem o tzv. blízké zahraničí se přiměřeně zvětšil a Kreml dal jasně na srozuměnou, že přibližování NATO k jeho hranicím chápe jako znak (potenciální) agrese. Týkalo se to také bývalé svazové republiky Gruzie, kde někdejšího Gorbačovova zaminira Eduarda Ševarnadzeho nahradil v čele státu po takzvané Revoluci růží až nápadně proamerický Michail Saakašvilli. Jeho nejednoduchou éru charakterizovalo enormní zbrojení, organicky propojené s finančními injekcemi USA. Paralelně rostlo napětí s Ruskem, jemuž mimořádně záleželo na udržení svých pozic v citlivém regionu.
Jablkem sváru mezi nimi byly zejména dvě odpadlické oblasti Abcházie a Jižní Osetie, kde žilo kulturně, etnicky (a de facto i politicky) odlišně identifikované obyvatelstvo než ve zbytku Gruzie. Na jejich „hranicích“ přibývalo ozbrojených konfliktů s pravidelnou armádou země, došlo též na teroristické útoky. Ruská federace, která držela nad separatisty ochrannou ruku, nabídla místním své občanství (čehož oni hojně využívali) a nezůstalo jen u této provokace. Gordický uzel vícestranných tenzí se rozhodla rozetnout Saakašvilliho exekutiva, když se rozhodla zaútočit na chudobnou Jižní Osetii.
Sarkozyho diplomatická mise
Šlo o neuvážené dobrodružství, nad nímž zůstává rozum stát. Ostřelování těžkými zbraněmi přineslo ztráty na životech civilistů, přičemž akt agrese podtrhla dělostřelecká i raketometná palba vedená na oficiální mírové síly, jež tam udržovala Moskva. Její rychlý protiúder Gruzínce vzápětí vytlačil z odpadlického území, načež byla poraženými požádána o příměří. Putinovci ale žádost striktně odmítli a jejich útvary rychlým pochodem během pár dní pronikly asi 50 kilometrů od Tbilisi. Záměr obsadit cizí metropoli a Saakašviliho sesadit zabránila jedině Sarkozyho diplomatická návštěva Ruska, kde tehdejší francouzský prezident vyjednával jménem Evropské unie.
Výsledky konfliktu byly mnohostranné. Separatisté vyhlásili nezávislost (dodnes uznávanou nemnoha státy), Putinova vážnost ještě posílila, přibyl též explicitní důkaz nutnosti reforem ruské armády, jejíž tažení věru neprobíhalo bezproblémově. Co však především. Saakašvilliho pozice hodně utrpěla, ve vlasti byl po skončení funkčního období trestně stíhán, souzen i odsouzen; nakonec musel hledat štěstí v mocenských strukturách Ukrajiny, kde roku 2014 proběhl protirusky zaměřený puč. Do určité míry rovněž reakce na agresivní poselství, které NATO a EU vzkázal v Gruzii roku 2008 Kreml.
