Česká pošta má být kulturní památkou! Zasluhuje ochranu, dotace a možná i zvláštní zákon
Zažil jsem díky České poště nádherné odpoledne, kdy jsem si v úplnosti zavzpomínal na mládí, vrátil se do puberty a prožil okamžiky jako před čtyřiceti lety. Byl to tak krásný zážitek, že bychom jej měli uchovat příštím generacím, aby kouzlo socialismu zažili na vlastní kůži tak, jak jsme jej zažívali my v bahnitých osmdesátých letech normalizace.
Necítím se kompetentní v oblasti kultury a umění. Jako hrdý občan této země však dokážu rozpoznat mimořádně zajímavý kulturní jev, který je tak unikátní, že zasluhuje státní ochranu, dotace a možná i zvláštní zákon.
Jsem již léta klientem České pošty, takže jsem naprosto zvyklý, že občas něco nepřijde, a téměř nikdy to nepřijde včas a zcela jistě jindy, než mi ráno píšou v SMS z pošty, kdy mají balíček doručit.
Běžně se mi stává, že dostanu do schránky výzvu, abych si vyzvednul balíček, večer jdu na poštu, vyzvednu si ho, ale následně najdu ve schránce novou výzvu k témuž balíčku.
Musím ale přiznat - ti lidé úplně dole v systému České pošty - totiž ti dámy a pánové, kteří přijedou s dodávkou a dají mi v obálce objednanou knihu - jsou orientovaní, slušní, zavolají pět minut před příjezdem, že už jedou, a chovají se přátelsky. A vždycky mi (abych to tedy nezakřikl) dali ten správný balík. Nyní jsem ale - při očekávání knihy, co se nevejde do schránky, ale byla poslána jako dopis - nazřel, že Česká pošta je kulturní památka.
Kniha se nevešla do schránky...
...a tak mi paní listonoška nechala v kastlíku výzvu, že mám na poště normální listovní zásilku, ale že je velká, tak si ji musím vyzvednout, protože se nevejde do schránky. Zajásal jsem, že očekávaná kniha je na poště, a vyrazil pro ni. Byly asi tři hodiny odpoledne a na lístku bylo napsáno, že tu knihu paní listonoška vůbec nebrala s sebou, takže je na poště, a ne u ní. Jinak bych musel až po sedmé večer, kdy předají listonoši, co se vrátí z obchůzek, nedoručené dopisy na přepážky.
Na poštu jsem doběhl v dobrém rozmaru. Ukázal jsem paní za přepážkou výzvu a ukázal, jak bude ten balíček asi velkej. Paní se zjevně zastyděla, a zahleděla do stolu. „Ona tu ta knížka ještě není. Musíte přijít až po devatenácté hodině.“ „My si nerozumíme!“, odvětil jsem rozjuchaně. „Ta kniha není u paní listonošky, ona je velká, tak jí nebrala s sebou. Je tady na poště, tak si ji můžu vzít hned.“ „Nemůžete. Je u listonošů...“ odpověděla paní na přepážce, a pak se několik dlouhých vět omlouvala.
Poslouchal jsem, kýval hlavou, opakovaně paní ujistil, že ji z ničeho neviním, ale bohužel se nemohu vyjádřit o manažerech České pošty, protože by to bylo žalovatelné. A že přijdu po sedmé. Ta paní na přepážce byla slušná a jí samotné to bylo trapné. Ale systém České pošty, jak mi s mnoha omluvami vysvětlila, funguje tak, že zaslouží být vyhlášen skanzenem socialismu.
Jak za Husáka...
Postup dějů při doručování mé knihy byl následující: Ráno v prvním patře - možná přímo nad přepážkou, kde jsem ve tři hodiny nepochodil - vytřídili poštovní doručovatelé poštu k doručení na neodnesitelnou a odnesitelnou pro svůj okrsek. Neodnositelnou - jako moje kniha, co se nevejde do schránky - nechali v tom prvním patře na hromadě, a šli roznášet dopisy.
Odpoledne se vrátili. Roztřídili nedoručené dopisy. V sedm večer byly ty dopisy předány o patro níž na výdejní přepážku, a to spolu s velkými - nenositelnými - zásilkami, které ovšem ležely na té poště od samého rána, ale o patro výš. A systém České pošty není schopen zprocesovat, aby ty balíčky, co tam leží od rána, za celý den někdo odnesl o patro níž.
Jsou jen dvě možnosti...
Buď můžeme být na stav České pošty hrdí, vyhlásit jí národní památkou, a učinit z ní vyhledávanou turistickou atrakci, kam se budou jezdit dívat i z Japonska, jak to chodilo za socialismu, což zvýší prestiž naší země i zisky z turistiky.
Pokud bychom ale hloupě trvali na tom, že od pošty chceme spíše to, aby doručovala zásilky, zjevně nezbývá, než ji zprivatizovat.
