Nejhorší sucho je tam, kde Češi nejvíc likvidovali rybníky. Navíc se s nimi většinou nehospodaří správně
Letošní léto jasně odhalilo omezenou schopnost české krajiny zadržovat vodu. Z velké části za to může činnost člověka, konkrétně způsoby polního hospodaření a neuvážené změny hospodaření s vodními plochami, zejména s rybníky. Kvůli tomu také letos uhynulo mnoho ryb. Nemůže za to ale jenom sucho.
Jedním ze stěžejních problémů naší krajiny v souvislosti s její nízkou schopností zadržovat vodu je nedostatek drobných vodních ploch, které by jednak dokázaly vodu zachytit, jednak by snižovaly teplotu krajiny, a tím i odpar vody z ní. Na rozdíl od přehrad, které slouží hlavně ke zlepšení lokální vodní bilance a jako zdroj vody pro lidi, představují rybníky celoplošné řešení prospívající zejména krajině a pestrosti životního prostředí (biodiverzitě).
V současné době zaujímají plochy všech rybníků v České republice zhruba 52 000 hektarů, v minulosti to ale bylo více než 180 000 hektarů. To je všeobecně známo. Méně známá je ale skutečnost, že jen od poloviny 19. století zaniklo na území dnešní ČR celkem 4 927 rybníků o celkové rozloze přes 10 654 hektarů.
Zánik rybníků a mokřadů
Podle dokumentací státních podniků Povodí, které k tomu mimo jiné využily jako podklad také vojenská mapování z let 1836 až 1852, zaniklo nejvíce rybníků (1 927) v regionu v současné době obhospodařovaném Povodím Moravy. Celková plocha zaniklých rybníků činí přitom na jižní a střední Moravě 1 468 hektarů. V území Povodí Labe zaniklo 1 646 rybníků, avšak výrazně větších, neboť plocha těchto rybníků činila 4 024 hektarů.
V území Povodí Odry sice zaniklo v minulosti jen 95 rybníků, jejich celková plocha ale činila 2 862 hektarů. V Povodí Vltavy zaniklo 837 rybníků o ploše 1 925 hektarů a v územně nejmenším Povodí Ohře pak zaniklo 422 rybníků, které se rozkládaly na ploše přes 376 hektarů. Je docela ilustrativní, že počet nebo rozloha zaniklých rybníků se docela dobře kryjí s oblastmi, které v současné době nejvíce trpí suchem.
Nejde ale jen o rybníky. Podle odhadu Ministerstva životního prostředí se jen v průběhu minulého století na území ČR snížila také plocha mokřadů, a to o více než 64 procent. Mezi mokřady mimochodem patří i rybníky, podle Ramsarské úmluvy o mokřadech je totiž pojem „mokřad“ mnohem širší – patří do něj „území bažin, slatin, rašelinišť i území pokrytá vodou, přirozená i uměle vytvořená, trvalá či dočasná, s vodou stojatou či tekoucí, sladkou, brakickou či slanou, včetně území s mořskou vodou, jejíž hloubka při odlivu nepřesahuje šest metrů“.
Role mokřadů a rybníků
Mokřady v širším slova smyslu a rybníky v užším slova smyslu mají samozřejmě v krajině celou řadu rolí. Kromě zmiňovaného zadržování vody v krajině a zlepšení lokálního klimatu je to především čištění vod, což v minulosti zabezpečovaly především soustavy několika rybníků nad sebou. Takových rybničních soustav už je ale dnes poskrovnu. Dnes jsou totiž rybníky vnímány zejména jako plochy pro chov ryb.
Produkční využití rybníků sice zřejmě řadu rybníků před možným vysušením zachránilo, intenzivní nebo polointenzivní chov ryb ale s sebou nese jiné problémy. V letošním roce se stal jejich symbolem největší jihomoravský rybník Nesyt, v němž kvůli nedostatku kyslíku uhynulo 100 tun ryb v hodnotě pěti milionů korun. Stejně jako za nižší úrodu nebo za chřadnutí lesních porostů je i v tomto případě viněno počasí.
Za problémy nemůže jen sucho
Jenže počasí není jediným faktorem úhynů ryb, a to nejen na Nesytu. Za úbytek kyslíku jsou v prvé řadě zodpovědné mikroorganismy, které mají díky lidské činnosti ke svému rozvoji ve vodě dostatek potravy. V rybnících a dalších vodních plochách (ale i řekách nebo v přehradních nádržích) končí živiny spláchnuté deštěm z okolních polí a voda z čistíren odpadních vod, která zvláště v případě menších čističek s nedostatečným technologickým vybavením obsahuje živiny také.
Vzhledem k tomu, že zájmem rybářů jsou co největší přírůstky ryb, snaží se je v průběhu sezóny přikrmovat, a pokud se tak děje bez ohledu na vývoj počasí, představuje také přikrmování impulz k nadměrnému množství živin ve vodě a opět k rozvoji mikroorganismů, které rybám snižují množství využitého kyslíku. Rybníky také obvykle nejsou moc hluboké, což byl mimochodem i případ Nesytu, takže mělká voda se rychleji ohřívá, což je další riziko pro zdraví ryb.
Nižší než možná hloubka je ovšem také na řadě míst dána ochranářskými projekty v zájmu vodních ptáků, kteří na ostrůvcích vytvořených nad mělkou hladinou hnízdí. Mělké vody ovšem pak nelze provzdušňovat, protože čeřící přístroje by zvedaly ze dna rybníku bahno spolu s nánosy živin a různých rizikových látek, což by situaci ještě zhoršilo.
Letnění rybníků a zjednodušené řízení
To vše v praxi znamená, že nové rybníky je jistě třeba zakládat, zároveň je ale také třeba revidovat rybniční hospodaření. Například prostřednictvím takzvaného letnění rybníků. To je v minulosti standardně používaný postup, jehož finálním výsledkem je zlepšení kvality vody v rybníku a zvýšení jeho odolnosti vůči rozvoji nežádoucích mikroorganismů.
Letnění nicméně znamená úplné vypuštění rybníku a využití jeho dna k pěstování rostlin, a to i rostlin hospodářských, které část živin z rybničních nánosů spotřebují. Pro rybáře ale takový krok znamená minimálně po jednu sezónu (spíše ale po dvě i více) ztrátu z chovu ryb, neb ryba se na suchu skutečně produkovat nedá. Tím se ale dostáváme do problematiky kompenzací, případně vyjmutí některých rybníků z chovu ryb, což by byl zřejmě složitý oříšek k rozlousknutí.
Alespoň jedna dobrá zpráva týkající se rybníků ale v poslední době zazněla – stávající ministr zemědělství Miroslav Toman se nechal slyšet, že obnova a budování rybníků v případě, že se tak bude dít na pozemku vlastníka, bude možná bez stavebního řízení a stavební řízení týkající se budoucích rybníků obecně se výrazně zjednoduší. To je skutečně důležité, protože současná byrokracie spojená se stavbou nových rybníků je hlavní důvod, proč jich zrovna moc nevzniká.
Autor je agrární analytik.
