Bohumil Pečinka: Příběh jednoho nepohodlného výročí
Padesáté výročí srpna 1968 mělo dvě polohy. Politici a intelektuálové se tradičně přeli o interpretaci srpna 1968. Převládaly levicové plačky s tvrzením, že odkaz pražského jara 1968 se dlouhá léta stále někomu „nehodil“.
Nejdříve prý komunistickému vůdci Husákovi a po sametové revoluci demokratické garnituře. Pražské jaro je v jejich pojetí něco jako svatý grál, stačí ho jen najít a oprášit a hned dostanou vaše životy hlubší smysl.
Ve skutečnosti je to mnohem jednodušší. Po převratu v listopadu 1989 chtěli lidé celou svobodu včetně té spotřební, nikoli socialismus s lidskou tváří. Podvědomě tušili, že za úsilím vlivných reformně komunistických elit není nic jiného než pokus napravit nepovedený rovnostářský experiment z února 1948.
Invaze sovětských a jiných vojsk v srpnu 1968 těmto lidem dala zdánlivé osvědčení o bezúhonnosti ve všem, o co kdysi usilovali v duchu hesla: přece to nemohlo být tak špatné, když na nás poslali tanky. Z této legitimity vycházeli po roce 1989, když si řekli znovu o moc.
Nicméně o politickou moc po listopadu 1989 se přihlásila mladší generace, která nechtěla napravovat komunistický model. Tyto vrstvy, které se koncentrovaly kolem politické pravice, zdůrazňovaly jiná výročí a jiné symboly, hlavně krutá padesátá léta jako období, kdy došlo k přerušení demokratického vývoje. Kdy si étos srpna 68 monopolizovali bývalí reformní komunisté, příliš se k němu nehlásili.
Oslavy padesátého výročí však měly zcela jiný ráz než před dvaceti nebo deseti lety. Reformně komunistické elity odešly ze scény a pražské jaro se začalo popisovat bezpředsudečně, na základě zkušeností obyčejných lidí. Česká televize, Český rozhlas, Reflex, ale i jiná média nabídla úplně jiný pohled na tuto epochu. „Velké dějiny“ ve stylu co dělal Dubček a proč zradil ten či onen nahradily „malé dějiny“ normálních lidí z celé republiky, kteří tehdy nechtěli nic moc velkého – trochu více svobody a důstojnějšího života. To je snad nejlepší definice dříve tolik mytizovaného smyslu pražského jara.
S těmito hodnotami v hlavě od 21. do 27. srpna obdivuhodně vzdorovali půlmilionové okupační armádě. Hlavně díky odporu Čechů a Slováků nemohl Sovětský svaz instalovat takzvanou dělnicko-rolnickou vládu kolaborantů, čímž možná zachránili Dubčekovi a spol. odvlečeným do Moskvy život. Ti se pak vrátili a dělali všechno pro to, aby spontánní lidový odpor zneutralizovali. V srpnu 1969 pak nechali, společně s novým Husákovým vedením, zdecimovat demonstranty za pomoci, tentokrát už československé, armády.
Drtivá většina lidí se cítila zrazená a opuštěná těmi, jimž dlouho věřila. Nakonec je napodobila a pokusila se najít způsob soužití s nastupující mocí. Někdy se to dělo méně, někdy více vkusně. Když o dvacet let později přišla skutečně demokratická revoluce, odmítli Dubčekovu reformně komunistickou garnituru en bloc. To je celý příběh s „nepohodlným“ výročím. Jestli nás má pražské jaro k něčemu inspirovat, pak snad k tomu, že od svobody k nesvobodě nás dělí jen jedna generace, jak nedávno citoval jeden krajský politik Ronalda Reagana.
