Boj o americké soudnictví: Spory mezi konzervativními a liberálními soudci mohou mít devastující dopad
V amerických médiích jsou často federální soudci označováni přízvisky liberální, nebo konzervativní. Tento zvyk je pro lidi žijící v Evropě poněkud matoucí. Navíc tato praxe vzbuzuje dojem, že soudci jsou jen jiným druhem politiků. Američtí soudci jsou sice asi o něco více zpolitizovaní než soudci v jiných zemích, ale hlavní rozdíl mezi liberálním a konzervativním soudcem je v tom, jak přistupují k interpretaci ústavy.
Americká ústava je totiž často velmi vágní (například jeden dodatek zakazuje „kruté a neobvyklé tresty“), a tak není divu, že ohledně její interpretace panují rozpory. Jaké jsou tedy základní spory mezi „liberály a konzervativci“ v soudcovských talárech?
Living constitutionalism vs Originalism
V současnosti se jedná asi o nejvýznamnější konflikt. Základem tohoto sporu je, jak se má interpretovat ústava. Pro vysvětlení kontextu je nutné dodat, že většina Američanů má k ústavě skoro nábožnou úctu. Navíc je americká ústava na rozdíl od ústav evropských velmi stará, což se někdy projevuje na struktuře textu. Také některá slova od doby sepsání ústavy změnila svůj význam.
Pěkným příkladem je třeba druhý dodatek, který podle konzervativců brání právo jednotlivců nosit zbraně, liberálové mají několik vysvětlení, například že dává státům právo zbrojit miliční jednotky.
Zastánci doktríny živé ústavy tvrdí, že ústava by se měla vykládat v souladu se soudobými hodnotami a že se význam jednotlivých částí ústavy může postupem času měnit. Její odpůrci označují tuto metodu za svévoli, která vede k vládě soudců a činí ústavu irelevantní. Jistá forma této doktríny je používaná v Kanadě, kde se tomu říká living tree doctrine.
Naopak originalisté tvrdí, že ústava by se měla vykládat tak, jak byla vykládána v době svého přijetí. Originalisté mimochodem souhlasí s tím, že ústava je živá, ale podle nich je možné ji měnit pouze prostřednictvím dodatků k ústavě. Kritikové tohoto přístupu tvrdí, že soudci nemají historické vzdělání pro správnou interpretaci ústavy či že 200 let zesnulí lidé by neměli ovlivňovat současnost.
Jak liberálové, tak konzervativci často obvinují druhou skupinu, že jejich doktrína je jen záminkou pro to, aby dosáhli svých cílů.
Legislative intent vs Textualism
Na rozdíl od první kategorie je tento spor veden spíše o interpretaci federálních zákonů, ne ústavy. V podstatě jde o to, zdali se mají soudci řídit pouze textem zákona, nebo zdali mají zkoumat i okolnosti jeho přijetí a mají se pokoušet zjistit, jaký cíl mělo přijetí zákona mít. Až do nedávna měla na vrch první doktrína, ale pod vlivem nedávno zesnulého soudce Scalii se začal více prosazovat textualismus. Obecně se dá říci, že konzervativci jsou spíše zastánci textualismu a liberálové legislativního záměru.
Jak je vidět, v podstatě je spor o vykládání práva sporem o to, zdali vykládat právo tak, jak je, nebo se pokoušet hledat spravedlnost i mimo paragrafy. Podobná debata ostatně nedávno proběhla i u nás v souvislosti s rozhodnutím nejvyššího soudu o vystěhování členů družstva Svatopluk v souvislosti s kauzou H-systému.
Sorting
Pro budoucí vývoj je velmi neblahé to, že do soudní sféry začíná doléhat fenomén „sortingu“ ze sféry politické. Již nějakou dobu je pravidlem, že nejkonzervativnější demokrat je vlevo od nejliberálnějšího republikána, a také v soudnictví začínají být všichni nominanti demokratických prezidentů liberální soudci a vice versa.
Je pravdou, že i dříve to byli spíše republikáni, kteří jmenovali liberální i konzervativní soudce. Posledním demokratem nominovaný konzervativní soudce nejvyššího soudu byl Byron White v roce 1962, posledním republikánem nominovaný liberál byl David Souter v roce 1990. Jeho nominace, respektive zjištění, že Souter je liberál, však vyvolala mezi konzervativci velké vzepjetí a mnohem větší kontrolu kandidátů, takže další nominace tohoto typu nelze čekat ani na jedné straně.
Toto může mít devastující dopad na důvěryhodnost amerických soudů. Pokud totiž obyvatelé dojdou k tomu, že soudy jsou jen třetí komorou parlamentu, tak tím soudy přijdou o svou legitimitu. V současnosti to bohužel vypadá tak, že boje o federální soudnictví budou dále eskalovat, čemuž ostatně napovídá i hysterie kolem nominace Kavanaughta na nejvyšší soud.
Je tak otázkou, zdali velká moc federálních soudů nebude příčinou jejich konce. Soudy mají velkou moc a nejsou demokraticky volené, protože se od nich očekává, že se budou držet stranou od politiky. A pokud tento předpoklad padne, tak padne základní pilíř soudní moci a soudy nebudou mít žádné vlastní prostředky k vynucování svých rozhodnutí.
Autor je analytikem Centra ekonomických a tržních analýz (CETA).
