Bohumil Pečinka: Protesty středních vrstev aneb Paní Merkelová, nezvládáte to!
Pár kilometrů od českých hranic, v saském Chemnitzu, se odehrává příběh, jenž je možná předznamenáním evropské budoucnosti, rozhodně počátkem konce německé kancléřky. Minulý týden zde skupina Syřanů a Iráčanů napadla a pobodala tři Němce, dva leží s těžkými poraněními v nemocnici, třetí zemřel. Na první poslech tragédie, která by neměla být zneužívána k politizaci.
Politikum se z toho stalo ve chvíli, kdy mocná německá politicko-mediální mašinérie rozjela na plné obrátky schéma, jímž desetiletí úspěšně utloukala každý kritický hlas, pronesený mimo hlavní proud.
Stručně řečeno: kdo nesouhlasí s oficiální politikou praktikovanou mimo hlavní politické strany a média, je automaticky fašista. Jde o trik, jejž evropská levice úspěšně používala už od třicátých let a který si osvojily všechny politické proudy v poválečném Německu.
Takže místo toho, aby „špičkoví“ němečtí politici přijeli do Chemnitzu zjistit, co se tam odehrává, a osobně vyjádřili pietu rodině zemřelého, pospíšily si všechny hlavní strany a média, aby odsoudily hajlování několika hlupáků na ulicích Chemnitzu a vyjádřily obavy o imigranty.
To, co se odehrávalo v Chemnitzu, byl však z 95 procent protest středních vrstev, normálních lidí, co vstávají ráno do práce, vodí děti do školy a platí daně. To, že zde jako okrajový proud vyplavali také radikálové, je něco, čemuž nejde nikde zabránit, když se odehraje tragédie podobného rozsahu.
I tak působilo vystoupení některých hooligans jako provokace na objednávku, aby politicko-mediální elity mohly bičovat „rasismem prolezlý“ národ.
Proti čemu německé střední vrstvy v Chemnitzu vlastně protestují? Vedle toho, že vyjadřují úctu mrtvému Danielu Hilligovi, má jejich vystoupení hlubší zdroj a přesah.
Nejlépe tuto atmosféru popsala ve své reportáži v MF Dnes novinářka Jana Šafaříková. „Ve čtvrtmiliónovém městě přes nejrůznější záběry německých médií z místa, které zobrazují rozzuřený dav extremistů, však není patrná zloba a touha po násilné odvetě. Je to spíš smutek, beznaděj a pocit bezmoci,“ uvádí a dodává: „Místní popisují opatření, která město v posledních letech přijalo. Obchody začaly dřív zavírat, aby prodavačky nemusely chodit městem pozdě v noci. Některé bary a restaurace v centru města zavřely zcela, pár soukromých lékařských praxí se přesunulo z centra města na okraj. Shodují se na tom, že situace se začala zhoršovat po roce 2015, a to s příchodem více než miliónu migrantů převážně z arabských a afrických zemí, kteří v Německu požádali o azyl.“
Lidé v Chemnitzu vědí, že Danielu H. už nepomohou. Jejich protest míří daleko víc proti bezpečnostní situaci, která dramaticky zhoršuje jejich běžný život. Proti tomu, že žijí jiný život, než jak ho popisuje politická třída a novináři z hlavních médií.
Jestli v Německu někdy v budoucnu ještě převládne nějaký autoritářský proud, nebude příčinou „nevyléčitelný“ sklon Němců k radikálním řešením. Daleko větší podíl na tom bude mít německý politicko-mediální komplex, jenž z předstírání a společenské likvidace oponentů udělal hlavní nástroj své politiky.
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu.
