Proč stát v Česku nefunguje, když v Bubenči to jít může
Tento sloupek je vlastně náboženská rozprava o zpětnovazebních systémech. I na modelové cause posprejovaného oblázku je jasně vidět, proč se tato společnost pomalu celkově rozpadá, nefunguje skoro nic, ale přesto v některých ostrůvcích pozitivní deviace, v osamělých centrech poklesu entropie, jsme najednou opravdu v jedenadvacátém století, kde vše funguje. Třeba v Bubenči.
Park Ve struhách se sice už pár let jmenuje Park Williho Branta, ale pro nás, co do něj chodíme už čtyřicet let, je pořád Ve struhách. Začal jsem tam chodit ve dvanácti letech (za školu), pak dvacet let venčit své psy, s milenkama, v nemocnici za parkem se čtvrt roku léčila po úraze maminka a já jí tudy dennodenně chodil navštěvovat, druhou manželku jsem si tam ouředně vzal pod největším stromem, co tam roste, a tak.
Pak se tam pokusila občanská společnost zabránit vybudování zahrady v estetice wabi-sabi - zenové japonské zahrady - což spočívalo v tom, že tam úřad nechal uklidit, všechno vyspravit, zarovnat trávník, srovnat rozbahněné břehy potoka, postavit vkusné dřevěné lavičky (ne Lavičky Václava Havla) a mezi ty lavičky instalovat krásný metr vysoký valoun, oblázek. Výsledek je krásný, je to jedno z nejinspirativnějších míst naší čtvrti, a aktivisty to jistě mrzí. Než tam ta zenová zahrada byla, bylo to tam totiž přesně tak hnusný a zanedbaný, jak mají aktivisté rádi.
I jdu počátkem týdne a byl tam kretén. Ne snad že bych ho potkal, k jeho štěstí. Byl tam chvíli přede mnou a měl sprej. Takže když jsem někdy v neděli či v pondělí kráčel procházkou kolem, byl na tom obřím krásném valounu nasprejovaný obří smajlík, a umělec byl dávno pryč, takže nebylo o koho zlomit hůl. Nečerpám dotace, a proto jsem následující dva dny pracoval a neměl čas. Třetí den jsem se potřeboval na hodinu odtrhnout od počítače, abych nepřirostl, a jít na sluníčko.
I rozhodl jsem se vykonat zenovou modlitbu, která začala v drogerii. Koupil jsem ředidlo. Hadr jsem měl z domova v tašce, gumový rukavice taky. A vyrazil jsem do parku tu barvu z kamene umýt. Když jsem tam přišel, tak už bylo dílo kreténa umytý. A to je zen. Měl jsem pomodleno, nemusel jsem nic dělat, a nesmrděl jsem acetonem. Usedl jsem v hluboké meditaci na lavičku a přemýšlel, kdo že to tak může kromě mě ještě v této čtvrti zen praktikovat. Něco mne napadlo, protože vídám v kavárně Šesták pana starostu, a vypadá dost zenově. Tak jsem vytáhl to nejbuddhističtější zařízení, co jsem u sebe měl (iPad), našel číslo na odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 6, a druhým nejbuddhističtějším zařízením, co jsem měl u sebe (mobil) tam zavolal.
Praktikování zen mi pán z úřadu nepotvrdil, ale přiznal, že již skutečně od roku 2002 mají speciální program Stop graffiti, speciální telefon, a když tam někdo zavolá, že kreténi něco počmárali, tak tam přijede speciální firma speciálními ředidly nesprejované tagy zase umýt. „No to všechno vím, já už to dost dlouho bydlím, ale předevčírem to bylo počmáraný, a dneska je to umytý!“, vysvětloval jsem důvody svého překvapení. „No to je normální. Když to občan nebo městská policie, kdo si všimne, nahlásí dopoledne, je to umytý obvykle za čtyři až šest hodin, když to nahlásí k večeru, graffiti firma odstraní nejpozději druhý den odpoledne.“
Poděkoval jsem, rozloučil se, a upadl do nirvány. Někde to přece jen jde. A já dokonce i tuším, proč. Rozhodně to není bionenergiemi Bubenče. Park je od úřadu asi tři sta metrů severně. Tři sta metrů západně od něj, v prostoru se stejnými bioenergiemi, však stojí budova Českém pošty. A tak je stejný bordel, úpadek a marasmus jako za socialismu. Jediný rozdíl je, že ta poslední paní u okénka, která za ten bordel na poště opravdu nemůže, se za něj dnes omlouvá. Onen rozdíl ve fungování dvou nevzdálených míst je v něčem úplně jiném.
Společnosti chybí zpětná vazba
Premiér a poslanci jsou více než vzdálené funkce, a rozhodně nejsou v kontaktu s občany. Pány poslance nějaké názory lidí, kteří je zvolili, opravdu nezajímají, neboť dlí v parlamentním bufetu. Pan premiér své názory na mínění veřejnosti dokonce vyjádřil zcela explicitně, svým dnes již legendárním výrokem #nasratjako. Vysoká politika je - méně sprostě, než říkává premiér republiky - systém bez zpětné vazby.
„Ti nahoře“ něco dělají a je jim úplně jedno, jak jsou na tom ti dole. Pošta funguje stejně. Ti manažeři nahoře na ní nikdy v roli čekajícího na balíček nebyli, mají na to asistentku. Je zajímají odměny, ne lidi v nekonečné frontě u okénka. I vedení státních institucí je systém bez zpětné vazby. Takže nemají jediný důvod brát na kohokoliv „dole“ jakýkoliv ohled. Náš pan starosta v naší maloměstské Bubenči chodí na Šesták do kavárny stejně jako většina radních. Bubeneč je malá a úřad otevřený, tak si tam každý občan může zajít. A taky zavolat, nebo poslat mail.
A jak je Bubeneč fakt malá, tak se jde občan za tři dny po odeslání emailu o nové černé skládce podívat, jestli ten email byl něco platný, a když ne, jde na radnici a huláká. Takže mají na našem úřadě městské části někdy takové zpětné vazby, až je brní uši. I nezbývá jim, než fungovat. Jak vidno na posprejovaném oblázku v Bubenči, na lokální úrovni to i v této šílené době velmi dobře jde, protože na lokální úrovni řízení pořád ještě funguje zpětná vazba.
Ve státních institucích a exekutivě, které jsou moc daleko od lidí, občanů či voličů, jak kdo chce, to nefunguje skoro nikde. Tyto systémy moci jsou úplně odcizené a odtržené od reality, lidí i zpětné vazby. A proto jinde než na lokální úrovni v podstatě v celém systému vládne Česká pošta a Babiš.
