Milan Tesař: „Viliho otázka“ je pro mě nepřijatelná. Odmítám kvóty na černochy ve filmu
Vili Buchert (kolega, kterého znám velmi dlouho) tu nedávno v článku uvozeném otázkou Proč musí být v každém seriálu černoch, homosexuál, autista nebo narkoman? napsal, že americké, australské, britské, skandinávské či francouzské produkce jsou prošpikovány příslušníky (rasových, sexuálních) menšin všeho druhu.
A že „většinová západní společnost snad už vymřela“. Skličuje ho, že lidé, „kteří normálně každý den chodí do práce, poctivě se starají o rodinu, milují svoji manželku (manžela), starostlivě vychovávají své děti, nemají žádnou úchylku a nevysedávají po večerech po hospodách a nešňupou koks“, se v seriálech dnes prakticky neobjevují.
Načež se autor s ohromnou porcí generalizace vyrovnává se seriálovou produkcí „západního světa“. Šmahem, na několika řádcích. Upozorňuje, že černoši jsou v celkové populaci Spojených států zastoupeni třinácti procenty, Asiaté šesti atd., avšak jejich výskyt v televizních seriálech je nepoměrně větší. Neuvádí žádné statistiky obsazení, které by dokazovaly… co vlastně? Viliho zamyšlení se tváří jako boj proti hypertrofované politické korektnosti, ale já ho čtu jinak.
Xenofobie
Slovníkem a dikcí především prozrazuje přecitlivělou reakci na vše, co se nějak liší. Taková xenofobie ještě nikoho nediskvalifikuje, ale bedlivě si všímá a přepočítává.
Autora například rozčiluje „jeden současný australský seriál“. Nepíše, že je hloupý a nekoukatelný, ale že tu „Číňan miluje Indku, což je podle statistik u protinožců sice jedna z nejméně obvyklých partnerských kombinací, ale obrazovka a monitor snesou všechno. Hlavně že je to něčím jiné.“
Pamatuju si, že před šestatřiceti lety natočil Steven Spielberg takový film o nerozlučném přátelství chlapečka s mimozemšťanem. Podle celosvětových statistik to jistě i tehdy byla jedna z nejméně obvyklých partnerských kombinací, a přesto Spielberga proslavila.
Právo obsadit příběh
Chci tím říct, že filmař má právo obsadit svůj příběh, kým chce, přičemž povinnost je jediná: být přesvědčivý. Byl Jidáš Iškariotský černoch? Velmi pravděpodobně ne. Jeho roli v proslulém filmovém zpracování muzikálu Jesus Christ Superstar z roku 1973 přesto hraje Afroameričan (a Máří Magdalenu hraje asijská Američanka).
Carl Anderson a Yvonne Ellimanová své postavy ztvárnili fantasticky. Museli být dokonce možná lepší než jejich bílí kolegové, protože jenom pár let po zrušení rasové segregace musela z různých stran padat „Viliho otázka“ po smyslu jejich angažmá.
Normální svět?
Nikdy dřív nebyl výběr televizních programů tak bohatý, pestrý a kvalitní jako dnes. Hlavně díky západním produkcím, jež autor tolik tepe. Mimo jiné i proto, že je v nich obrovský přetlak talentovaných lidí bez ohledu na barvu pleti. Neumím si představit, že by barevní studenti Actors’ Studia měli žít s tím, že v praxi budou podle Viliho kvót dostávat poměrně méně rolí? A nemělo by se to budoucímu Morganu Freemanovi či Willu Smithovi raději říct radši hned v prváku?
Po pravdě, i mně se zdá přitažené za vlasy, když řeckého hrdinu Achilla hraje v americkém seriálu Afroameričan. Je to kravina, extrémní výplod „hollywoodské“ superkorektnosti. Jenomže článek Proč musí být v každém seriálu černoch, homosexuál, autista nebo narkoman není jeho exaktní kritikou. Na to je příliš vágní. Je to pouze ostrá fotografie, zachycující způsob myšlení heterosexuálního bílého muže, který nostalgicky vzpomíná na svět, když byl ještě normální (sic!), čtěte, když nehrozilo, že mu štamgastský stůl zasedne horda padesáti dětských uprchlíků.
