Zdraží potraviny? Jaké důsledky může mít zamýšlené omezení slevových akcí
Česko je slevová velmoc. Ministr zemědělství navrhuje omezení slevových akcí na potraviny a zákaz jejich prodeje za nižší ceny, než jaké jsou náklady na jejich výrobu. Důsledek? Jednoznačně růst cen.
Uvedená opatření, která opakovaně prezentoval ministr zemědělství Miroslav Toman na posledním diskusním žofínském fóru, by ale zřejmě přinesla i další efekty.
V první řadě je však třeba konstatovat, že prodej (nejen) potravin ve slevách považuje za legitimní a zcela běžný marketingový nástroj veškerých prodejců legislativa EU. Což znamená, že takové akce nelze plošně zrušit, protože by šlo o porušení pravidel jednotného evropského trhu. Lze je nicméně omezit, což zřejmě řada spotřebitelů nepřivítá, úvaha je to ovšem částečně racionální. Česko je totiž zemí, v níž se ve slevách prodává největší podíl potravin v celé Evropě a zřejmě i ve světě.
Likvidace konkurence
Podle letošní studie společnosti Nielsen činil podíl zlevněných prodejů potravin a smíšeného zboží v loňském roce v České republice 55 procent ze všech maloobchodních tržeb. V rámci EU je na druhém místě Slovensko, kde se však ve slevách prodává „jen“ 39 procent rychloobrátkového zboží (což jsou především potraviny), evropský standard je ale ještě mnohem nižší – v Německu například činí podíl prodejů zlevněného zboží 15 procent.
Omezení je tedy na místě. Ostatně i EU nevystavuje slevovým akcím „bianko šek“. I podle Bruselu mohou být takové akce omezeny nebo zakázány, pokud trvají příliš dlouho a kvůli tomu se mohou stát nástrojem k likvidaci konkurence. Negativní dopady na podnikání firem, jež dodávají na trh obdobné výrobky, jako jsou ty, které jsou předmětem dlouhodobých slev, je ovšem třeba prokázat, což není snadné.
Slevy velcí ustojí
Faktem je, že omezení míry a délky slevových akcí může být pozitivní pro menší a střední výrobce potravin. Ti si totiž nemohou prodeje pod cenou dlouhodobě dovolit, protože na to nemají tolik peněz jako velké průmyslové podniky, jež si naopak mohou dovolit držet ceny nízko, a tím z trhu konkurenci z řad menších a středních výrobců vyřadit. I když to tak na první pohled nevypadá, „vyhovují“ tedy slevové akce více velkým výrobcům než těm malým. Respektive nevyhovují ani těm, ale velcí průmysloví výrobci jsou schopni takové akce „přežít“.
Nadmíra slev nicméně přestává už také vyhovovat i samotným obchodníkům – vzájemné cenové dostihy totiž vedou k omezení možných zisků a ústí do stavu, kdy se některé potravinářské produkty prodávají trvale se ztrátou.
Ještě horším důsledkem však je, že levné a ještě levnější potraviny od určitého stadia ztrácejí na kvalitě, protože je prostě nelze za ceny požadované maloobchodem (kvůli tomu, aby mohl „cenově porazit“ svou konkurenci) vyrobit. To je častým důvodem používání různých levnějších náhražek, případně nižšího procenta dražší složky ve složení příslušné potraviny, což se týká především (ale nejen) výrobků z masa.
Jinými slovy, omezení slevových akcí by mohlo být dokonce i v zájmu spotřebitele, pakliže ale nebudeme jeho zájem měřit výslednou cenou, nýbrž kvalitou nabízených potravin.
Kolik to opravdu stojí?
Pokud se nicméně týká možného zákazu prodejů potravin za podnákladové ceny, pak ten v zásadě v praxi možný není. Je totiž zřejmé, že každý výrobce má i na výrobu stejné nebo velmi podobné potraviny různé náklady, na což má vliv celá řada faktorů, mimo jiné i jeho velikost, také ovšem ceny vstupních surovin, mzdy zaměstnanců, technologické vybavení nebo logistika dodávek do obchodních míst. Nákladové ceny jsou tak ryze individuální stejně jako nákupní ceny jednotlivých sítí (občas se v souvislosti s regulací cen mluví totiž také o podnákupních cenách).
Tudy tedy cesta nevede, mimo jiné proto, že veškeré detaily nelze v praxi zjistit, ledaže bychom měli ještě větší armádu kontrolních orgánů, než máme dosud. Že by se ale spotřebitel mohl alespoň občas při nákupu potravin dozvědět, jaká je zhruba jejich skutečná hodnota, to by tak úplně od věci nebylo.
Autor je agrární analytik
