Marek Stoniš: Hradní vyznamenání pro Michala Davida aneb Proč nesbírám céčka
V minulých letech udělil prezident Miloš Zeman na Hradě tolik bizarních a kontroverzních vyznamenání, až jsem se zařekl, že je nebudu komentovat. Je to prostě jeho mejdan, jeho svět, jeho vzkaz národu, jakou dobu považuje za obdivuhodnou a jaké lidi za ctnostné.
Bylo mi to jedno a držel jsem se zpátky i v debatách s přáteli o jménech jako Bohdalová, Grégr, Toman, Čuba, Slováček, Renč, Vondráčková nebo Troška. Ale medailí pro Michala Davida prezident dostal i mě. K tomu se prostě nedá mlčet.
A rovnou říkám, že nehodlám respektovat Zemanovo zdůvodnění, že Michal David baví a bavil milióny posluchačů. Budu mluvit za sebe a za lidi, které Michal David a jeho kolovrátková produkce nebaví, ba přímo odpuzuje.
Dospíval jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a byl jsem (samo)vychováván k odporu ke vší oficiální hlušině, která se na nás valila z tehdejších procenzurovaných a znormalizovaných médií, proti tomu, o čem se nás soudruzi snažili propagandisticky přesvědčit, že je kvalitní literatura, film, hudba, zábava… Michal David byl symbolem, nevím, možná chtěným, možná nechtěným, ale co mi na tom záleží, toho nejtupějšího svazáckého juchání v socialistickém, ostnatými dráty obehnaném Československu. Nebudu ctěného čtenáře obtěžovat svým tehdejším a vlastně i dnešním hudebním (ne)vkusem, stejně tak nikomu neberu ten jeho.
Myslím si ale, že hudba Michala Davida včetně jeho polistopadové muzikálové produkce (tu ovšem znám jen z opravdu dalekého, dalekého doslechu) se prostě nachází mimo mantinely jakéhokoliv vkusu, stejně asi jako většina lidové filmové produkce Zdeňka Trošky, a že do Vladislavského sálu, zvláště 28. října, prostě nepatří. Ale i v tom se mohu plést, nejsem prostě objektivní. Reaguji na něj asi podobně podprahově, jako když člověk, kterého v dětství škaredě pokousal rotvajler, v dospělosti narazí na volně pobíhajícího zástupce bojového plemene psa. Bát se, utéct, vylézt na strom. V případě Michala Davida si zacpat uši. Zavřít oči. A vůbec.
Jsou prezidentská ocenění, jež více vypovídají o hlavě státu než o vyznamenané osobnosti. Což je samozřejmě i aktuální případ vyznamenání pro Michala Davida. Já mám pro vyznamenané jednoduché kritérium: Podle mého by měli aspoň trošku udělat svět lepším. Mně, a jsem přesvědčen, že mluvím za mnoho mých vrstevníků, se mi ho tedy bolševici protežovaným Michalem Davidem snažili udělat o dost horší.
A skoro si myslím, že to je ten jediný pravý, i když nevyslovený smysl neuvěřitelného faktu, že během oslav sto let naší republiky bude mezi osobnostmi na Hradě právě on.
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu, ve kterém mimo jiné najdete i rozhovor s Michalem Davidem.
