Medaile pro Michala Davida: Je skutečně o tolik horší než například Tomáš Klus?
Kolem vyznamenání, které dostane v neděli na Pražském hradě zpěvák a skladatel Michal David od prezidenta Miloše Zemana, se rozběhla vášnivá diskuse. Někdo se známého hudebníka zastává, jiní ho kritizují. Přitom ten spor není ani tak o něm, ale o Zemanovi, který programově a důsledně rozděluje českou společnost. Myslím si, že zpěvák je v tom tak trochu nevinně. Dovolím si proto nastolit otázku: Je Michal David horší než například Tomáš Klus? Není. Oba nabízejí ve své jednoduché tvorbě nasládlou potravu, jen jeden podporuje kontroverzního prezidenta a druhý je proti Zemanovi a premiérovi Andreji Babišovi. A podle toho se odvíjí diskuse.
Jsem stejný ročník jako Michal David, ale jeho hudba mě za minulého režimu i po revoluci zcela minula. Možná je to tím, že jsem nikdy moc nechodil na diskotéky, ale spíše proto, že milovník Led Zeppelin, Deep Purple, Pražského výběru, The Plastic People of Universe, či Jaroslava Hutky, prostě Davida nemusí.
S komunistickým režimem souzněl Michal David v rámci toho, jak to kdysi fungovalo. On zpíval a skládal a režim k tomu blábolil, jak se mu to právě hodilo. Naprostá většina umělců (stejně jako většina veřejnosti) se přizpůsobila a držela ve věcech politických pusu a krok. Málokdo byl v uměleckém světě odbojný a statečný jako Marta Kubišová, jen někdo našel odvahu jít do otevřeného sporu s komunistickým režimem. Nekamenoval bych proto Davida ani za píseň „Poupata“, která byla symbolem Spartakiády v roce 1985. Byl to pro něj tehdy jistě dobrý kšeft a slova písně „krásný úděl máte dnes, kráčet k zítřku, žít a kvést. Krásný úděl, před očima růst, vzhůru k výškám, každou chvíli kus“, jsou málo zajímavá na to, aby stála za nějakou hlubší analýzu.
Když se ale probíráte tvorbou Michala Davida, jeho písně nejsou ve své podstatě tak rozdílné od songů Tomáše Kluse, který je pro někoho hvězdou současnosti. Oba zpěváci se nám snaží namluvit, že šíří mezi lidmi především dobro, radost, lásku a štěstí. Je to ale všechno tak sladké, jednoduché a nekonfliktní, že se to téměř nedá poslouchat. Programoví šiřitelé dobra se navíc objevují za každého režimu a v každé společnosti. Často je za tím vypočítavost a obchodní kalkul. Věřit by měl ale člověk vždy především sám sobě, ne nějakým zpěvákům. Pak je jedno, zda podporují Zemana, či stojí proti němu.
Podstatnou roli totiž v diskusi o Davidovi nehraje jeho tvorba, ale právě podpora, kterou vyjádřil Miloši Zemanovi. O prezidentovi například v rozhovoru pro web Aktuálně.cz řekl: „Je takový, jaký je. Na nic si nehraje, řekne to, co si myslí, a nebojí se to říct naplno. Bohužel to mnohým lidem nevoní a odsuzují ho za to.“
V tom se Michal David zásadně mýlí, protože Zeman společnost rozděluje, je hrubý a různé věci překrucuje. Jenže komu udělí vyznamenání, je jeho věc, on za to nese zodpovědnost. Už v případě Václava Havla i Václava Klause existovalo mnoho oprávněných námitek k některým vyznamenaným. Každý náš prezident je dával, dává a bude dávat (kromě hrdinů a skutečně zasloužilých občanů) také lidem, kteří jsou mu názorově blízcí. Hlava státu tím prezentuje své názory a oslovuje tím především své voliče, ne celou společnost. Že se to mnoha lidem nelíbí, je přirozené. Od toho máme demokracii.
Daleko závažnější otázkou v případě nedělního dekorování na Pražském hradě je, proč nedokázal Miloš Zeman vybrat více lidí, kteří skutečně nějakým zásadním způsobem ovlivnili zemi, protože si připomínáme 100. výročí založení Československa. Michal David (a právě v tom jsou si s Tomášem Klusem velmi podobní) je sice už dlouho populární, ale to je věc pomíjivá. Navíc plytká tvorba některých umělců nemá žádný zásadní vliv na rozhodování přemýšlivých lidí. Proto jsou některá ocenění, která udělil prezident Zeman, zcela vedle.
Rozhovor s Michal Davidem najdete v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 18. října.
