5 důvodů, proč v Afghánistánu umírají naši vojáci. Přišla i odplata za prozrazení tajné české mise?
Za pouhých 11 týdnů byli v Afghánistánu při třech útocích zabiti 4 čeští vojáci a dalších sedm bylo zraněno. Za tak krátké období je to tragická bilance. Co je příčinou opakujících se atentátů? Je to náhoda, nebo cílená taktika rebelů, jak dostat naši armádu z této středoasijské země? Spíše to druhé a může s tím souviset i velká chyba ohledně prozrazení jedné tajné mise české armády. Protože jsem Afghánistán pětkrát navštívil, z toho čtyřikrát jsem byl na různých základnách, kde působili i naši vojáci, pokusím se nabídnout vysvětlení.
Dlouholetou tradicí afghánských rebelů bylo, že intenzita útok se stupňovala především na jaře a v létě, kdy to více umožňovaly přírodní podmínky. Teď ale došlo ke třem atentátům na české vojáky v poměrně rychlém sledu. Jsme podle všeho svědky nátlakové taktiky povstalců, aby byla podlomena vůle jedné země působit v rámci mezinárodních sil v Afghánistánu.
Tři naši vojáci byli zabiti 5. srpna, pět jich bylo zraněno 17. října (jeden velmi těžce), v pondělí zahynul příslušník české armády v provincii Herát a další dva byli zraněni. Zde jsou možné důvody:
1. Vycvičíme je, oni nás pak zabijí
Není žádným tajemstvím, že rekruti afghánské armády a policie, kteří projdou výcvikem pod velením vojáků mezinárodních sil, po čase opustí své posty, ukradnou zbraně, které někdy prodají, nebo se přidají k rebelům. Je to poměrně častý jev jak v Afghánistánu, tak v Iráku. Své neblahé zkušenosti s tím mají i čeští vojáci, kteří už vycvičili stovky afghánských vojáků a policistů. Někteří pak po čase zaútočili přímo na ně.
Je to tedy sisyfovský úkol s velmi nejasným koncem. V pondělí zaútočil na příslušníky 601. skupiny speciálních sil generála Moravce jeden afghánský voják přímo na základně Šindánd (ta se nachází nedaleko hranic s Íránem). Věřit tedy místním lidem, lze pouze částečně. Navíc se v tomto posledním případě mohlo jednat o odvetu, která by mohla souviset s nezodpovědným prozrazením jedné tajné mise českých speciálních sil.
2. Problém prozrazené tajné mise
Když 5. srpna sebevražedný atentátník zavraždil nedaleko základny Bagrám tři české vojáky, přispěchal náčelník generálního štábu Aleš Opata s tvrzením, že „nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu“. Generálporučík Opata ale udělal chybu, když něco podobného oznámil veřejnosti a naznačil tím, že přijde trest. Minulý týden pak Lidové noviny zveřejnily zprávu, že odplata za zabití tří našich vojáků skutečně v Afghánistánu proběhla a provedli jí právě příslušníci 601. skupiny speciálních sil. Zveřejnění bylo selháním, protože tyto akce jsou tajné a tak to mělo zůstat navždy. Předpokládat, že v době celosvětového putování informací pomocí internetu a sociálních sítí, nepronikne nic do Afghánistánu, je naprosto bláhové.
Je například známo, že islamistické hnutí Tálibán se snaží také odposlouchávat komunikaci mezinárodních sil. A v pondělí byl zabit právě voják našich speciálních sil. Náhoda? Možná. Generál Opata na úterní tiskové konferenci rezolutně odmítl, že by pondělní smrt českého vojáka mohla souviset s prozrazením tajné mise. Ale úplně vyloučit, že to mohla být afghánská msta za českou odplatu, nejde, bez ohledu na Opatova slova. Prozrazování tajných informací je vždy nezodpovědné a mělo by se vyšetřit, kdo „pustil“ informace do médií.
3. Proti sebevrahům se nedá bránit
V posledních letech se navíc afghánští rebelové neustále zdokonalují ve výrobě výbušnin a nástražných zařízení, pomocí kterých útočí. Výbušniny jsou odpalovány buď přímo na tělech sebevražedných atentátníků (to se stalo při zabití tří českých vojáků 5. srpna), nebo na dálku, někdy i s pomocí mobilů. Proti sebevražedným útočníkům v podstatě neexistuje dokonalá obrana.
Obrovským problémem pro mezinárodní jednotky je také fakt, že mnoho Afghánců se nikdy nesmířilo a nesmíří s přítomností cizích vojsk na svém území. A je úplně jedno, zda tuto zemi někdo okupuje, nebo se jí snaží pomáhat. Provází to nepochopení a nesouhlas místních obyvatel.
4. Afghánci odmítají cizí vojáky
Není žádnou novinkou, že obyvatelé Afghánistánu ve velké většině vždy odmítali cizí vojska. Své zkušenosti s tím v minulosti měli Britové a například pro Sovětský svaz skončila okupace Afghánistánu (v letech 1979 až 1989), naprostou katastrofou: Bylo zde zabito (odhady se velmi různí) minimálně 15 tisíc sovětských vojáků, zemřelo přes půl milionů civilistů a kolem 5 milionů lidí opustilo své domovy.
Také intervence zahájená v roce 2001, kterou vedou Spojené státy v rámci boje proti terorismu, zatím nepřinesla kýžené výsledky. Přestože od té doby už stála válka a všestranná rozvojová pomoc biliony dolarů, uklidnění to nepřineslo. Místní obyvatelé, pro které byly postaveny nové silnice, nemocnice, či školy, jsou většinově pořád velmi nedůvěřiví k cizím vojákům.
Naděje na změnu těchto postojů je minimální. Západ se zaštiťuje tím, že boj proti islamistům a teroristům v Afghánistánu pomáhá udržovat bezpečnost u nás doma. To je pravda, ale má to své důsledky v podobě mrtvých vojáků a také to ovlivňuje migraci, která postihuje především Evropu.
5. Nikdy to neskončí
U některých politiků, zejména amerických (předtím ruských), převládal předpoklad, že pomoc Afghánistánu pomůže změnit tuto zemi a že tam bude nastolen klid a mír. Nikdy v historii se podobná přání nenaplnila. Musíme proto nadále počítat s tím, že se bohužel i někteří čeští vojáci budou vracet domů v rakvích. Je to válka a zlo se zde nedá trvale potlačit, přestože ani my tu válku neprohrajeme.
