Bohumil Pečinka napsal Miloši Zemanovi projev k 28. říjnu. Přečte ho prezident republiky?
Napadlo mě, co bych napsal, kdyby mě Miloš Zeman vyzval, abych mu dal dohromady prezidentský projev ke státnímu svátku 28. října. Nejspíš tohle:
Dámy a pánové,
právě si připomínáme sté výročí vzniku Československa, zvláštního státu, který na mapě nenajdete, ale který fakticky stále existuje.
Československo formálně zaniklo 31. 12. 1992. V tom roce jsem byl poslancem československého parlamentu a pro rozdělení státu jsem nehlasoval. Nevěřil jsem v úspěšnou českou a slovenskou státnost. Domníval jsem se, že musíme udržet jednotné Československo a chtěl osamostatňování obou republik zastavit vyhlášením referenda. Rád přiznávám, že jsem se v této věci mýlil. Proč?
Vztahy mezi Čechy a Slováky jsou historicky na nejlepší úrovni. Navíc Slováci zažili obrovský civilizační vzestup. Ještě před sto lety existovala na Slovensku jedna střední škola se slovenským vyučovacím jazykem. Dnes mají Slováci dynamicky se rozvíjející stát a tento trend posledních 26 let jen posílilo. Slováky to řadí mezi nejúspěšnější národy 20. století. Mám z toho velkou radost.
Jak už jsem naznačil, v hlavách většiny mých spoluobčanů Československo žije dál. A to nejen v našich srdcích a vzpomínkách. Mezi našimi státy nejsou hranice a volně tu proudí zboží, kapitál i lidé za prací. Máme navíc řadu nadstandardních pravidel, jaká nemají jiné evropské země. Například vzájemné bezplatné studium na vysokých školách. To mimochodem zařídila až moje vláda a kabinet premiéra Dzurindy.
Vyhlašuji amnestii
Kdyby se TGM ohlédl, nikde by nápis Československo neviděl. Zato by byl svědkem idylického společenství dvou národů ve sjednocující se Evropě. Stručně řečeno, viděl by bývalé Československo, formálně sice rozdělené na dva státy, mezi nimiž je ovšem takové kulturní, politické a ekonomické prolnutí, jaké nebylo v jeho době, kdy Československo skutečně existovalo.
S čím by TGM naopak nemohl být spokojen, je společenská atmosféra a úroveň české veřejné debaty. Pěkně to minulý rok charakterizoval časopis Reflex, když napsal: začíná podzim a s ním i státní svátky 28. října a 17. listopadu, tedy období, kdy zemanovci a antizemanovci nastoupí na značky a jedna strana začne hlučně provokovat tu druhou.
Politika mostů
Chtěl bych tady říct jasně: dost bylo vzájemných výpadů a osočování. Rád bych využil této příležitosti k vyhlášení symbolické amnestie na všechny vzájemné výroky a urážky. Současně vyhlašuji politiku mostů.
Milerád bych proto pozval padesát svých největších kritiků na setkání do Lán, kde bychom diskutovali o tom, nejen co jednomu na tom druhém vadí, ale především jakou tvář by měla mít tato země.
Současně bych chtěl vyzvat své oponenty, ať se se mnou jedou recipročně podívat do regionů a pohovořit si během pravidelných prezidentských debat s mými voliči. Měli bychom už konečně přestat s občanskou studenou válkou, která se přenáší i mezi lidi a zbytečně kazí vztahy.
Buďme Češi
Tento názor vychází z mého dávného přesvědčení, že všichni jsme Češi, názorově levicoví nebo pravicoví, rodem z Moravy, z Hanoje nebo Užhorodu.
Můj oblíbený spisovatel Jaroslav Hašek zachytil ve své knize o Švejkovi jednu scénu, kdy nadporučík Lukáš říká Švejkovi: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět, já jsem taky Čech.“ A Hašek geniálně dodává, že Lukáš považoval češství za jakousi tajnou organizaci, k níž se netřeba otevřeně hlásit.
Mám opačné doporučení. Říkejme i v dnešním, globálním světě nahlas a bez komplexů, že jsme Češi a spojuje nás stejná historická zkušenost a životní pocit. Že máme svoje nezpochybnitelné hodnoty. Nepoddávejme se záchvatům sebemrskačství, když mluvíme o národní historii.
Náš stát tu existuje už tisíc let, i když v různých podobách – tu jako samostatný útvar, jindy v rámci nadnárodních celků. Uplynulých 27 let navíc ukázalo, že si tento prostor dokážeme spravovat bez pomoci „spřátelených“ armád z jedné nebo druhé strany. A to není málo.
Kudy jít?
Jestli nám přece jenom něco chybí, tak společná shoda na tom, jakým směrem jdeme, a jaké jsou tudíž naše národní zájmy. To nezjistíme jinak, než že budeme budovat mosty od jednoho ke druhému. Pokud se v široké debatě shodneme na národních zájmech, pak je jedno, jestli je na Hradě Havel, Klaus, nebo Zeman. Lidé se pak budou moci s naší zemí daleko více ztotožnit bez ohledu na politické rozložení sil. Vytvořme vizi vlídné republiky spokojených lidí.
Mnohokrát jsem už řekl, že mám rád píseň od skupiny ABBA s názvem I Have A Dream. Drtivou většinu svých snů jsem si už splnil. Přece ještě jeden mám. Může mít tuto podobu: v mobilu mi pípne SMS, kde mi můj velký kritik napíše zhruba tato slova: Pane prezidente, nesouhlasím s mnoha věcmi, které říkáte, ale Vaši výzvu debatovat v Lánech přijímám. Také si myslím, že zákopové války by měly skončit. Těším se na Vaše oficiální pozvání.
To není špatný sen, že?
Chybí vám v projevu něco zásadního, k čemu by se Miloš Zeman měl také vyjádřit? Napište nám do diskuse pod článkem.
