Nohavica zase sedí s děvkou v kavárně a za chvíli ji vezme na pokoj. Přijetím Putinova ocenění popírá sám sebe
Když přechází Nohavicův (či Plíhalův) Mikymauz z hloubavého a-moll do naléhavého E-dur a sloka se změní v refrén, zpívá ostravský bard o tom, že špatné zprávy chodí jako policie za úsvitu. Odhlédněme od toho, kolik se v tom verši skrývá paradoxů, a soustřeďme se na to podstatné. Ruský vládce Vladimir Putin Nohavicovi udělil státní vyznamenání za sbližování mezi národy a Nohavica to vítá. Hořkost z této (další) špatné zprávy, která se nyní line českým veřejným prostorem, stejně jako Nohavicova mikymauzovská policie, se mi znovu vkrádá do duše, když držím v ruce kytaru a snažím se o alespoň vzdálenou podobnost s Nohavicovými písněmi. Proč nás (či alespoň některé z nás) Nohavicovo působení mimo pódia stále zvedá ze židlí?
Jarek Nohavica svou životní cestou vyvolává mnoho otázek. Některé jsou obecnější a v určité rovině je možné odpovědi na ně hledat ve studiích estetiky, která už odedávna řeší vztah umělce a jeho díla – je možné tyto dva oddělit a vnímat je samostatně? Je možné mít rád Nohavicovy texty, jeho obdivuhodný cit pro poetiku metafor, básnické obrazy a příměry, v nichž umí mistrně popisovat to, pro co my ostatní často marně hledáme slova, a vnímat je odděleně od umělce, který je stvořil? Upřímně, jde to, ale jde to těžce. A jde to stále hůř a z toho, že tak nadaný muž neumí být skutečnou osobností, se čím dál tíž dejchá, jak zpívá Robert Křesťan.
Je tomu rok, kdy se Miloš Zeman nechal slyšet v hlásné Soukupově troubě, již se zdráhám nazvat jinak než (televizní) kanál, že Jarka Nohavicu na státní svátek skutečně vyznamená. Dříve to zmínil při návštěvě Českého Těšína, místa, kde Nohavica dvacet let žil a jehož ducha vystihl ve své Těšínské. Způsob, jakým český prezident nakládá se státností, s jejími symboly a duchem, pozorujeme již léta, a tak se stalo v podstatě běžnou tradicí, že někteří Zemanem vyvolení na slavnostní ceremoniály nechodí, vyznamenání si nepřebírají, případně na ně vůbec nejsou zváni. Nohavica si vyznamenání převzal a postavil se do řady vedle zaprodané hradní suity a dalších oceněných, což byl před rokem mix estébáků, komunistů a „těch ostatních“, tedy politicky neangažovaných. Je to neradostné, ale je to fakt: Přijetí či nepřijetí státního vyznamenání z rukou člověka, který ničí křehkou českou demokratickou tradici, státní suverenitu a obraz v demokratickém světě, ukazuje, komu tento Zemanův hulvátský přístup je či není lhostejný. Kdo se rozhodne mlčet a kdo promluví. A Nohavica – jak je to pro něj ostatně typické – opět mlčel.
A stejné je to i nyní – Putinovo vyznamenání doprovozené komentářem o „sbližování národů“ je jen další promarněnou příležitostí, kdy Nohavica mohl ukázat, že jeho písně, kde se zpívá nejen o přátelství, lásce a depresích, ale také o jakémsi odmítnutí nadvlády člověka nad člověkem, nadvlády totalitní moci, jsou něco víc než jen povedený text.
Jak se slučuje jemnocit veršů Sarajeva, Muzea nebo třeba Darmoděje s hodnotami, které nyní reprezentuje Putinovo Rusko? Země, která porušuje mezinárodní právo, vede válku se svým sousedem (aniž by to nazvala pravým jménem – ostatně Nohavica o sobě také vždy tvrdil, že udavač nebyl) a zabírá mu území, země, kde neexistuje svoboda médií, blogů ani sexuální orientace a která se utápí v bídě a alkoholismu, nemá být pardonována a legitimizována tichým Nohavicovým povděkem za vyznamenání. Kdo si od Putina převezme vyznamenání, nemůže už po svých posluchačích chtít, aby mu věřili jeho umělecké projevy, z nichž se v kontextu této nesmyslné legitimizace nesvobodného státu vytrácí to nejdůležitější, co umělec má: autenticita. Není podstatné, kdo si jak odůvodní, že si Nohavica vyznamenání zaslouží. Nemá cenu opakovat, že Jaromír Nohavica talent má.
V roce 2006 řekl Nohavica v rozhovoru pro Respekt, že s tou děvkou – myšleno s tajnou policií – jen seděl v kavárně, na pokoj ji nevzal. Příměr je to poetický, ale podstatu věci nevystihl. I přesto si ho vypůjčím, protože teď se hodí říct, že s tou děvkou se Nohavica už vyspal. Naposledy ji vzal na pokoj před rokem, akorát že tím pokojem v hodinovém hotelu byl Pražský hrad. A teď ji vezme dokonce do Ruska.
