Lidský život má větší cenu než gól. Ne fotbalisté, to vojáci jsou hrdinové dneška!
Znám pár Američanů, znám pár Izraelců, a znám dokonce i pár Rusů, kteří zcela logicky a racionálně považují za největší žijící hrdiny své země svoje vojáky. Vojáky, kteří jdou do boje nasazovat vlastní životy za to, aby civilisté mohli v klidu spát. U nás je to nějak jinak, a já nevím, kde dělají rodiče či společnost chybu.
Jel jsem v tramvaji, četl si v iPadu zprávy, a byl smutnej. A nade mnou stála skupina mládenců - tak nějaká střední škola okometricky, taková ta generace, co už chodí do Roxy. Či jiných klubů - ale já jiné neznám, protože když už někam výjimečně jdu, tak do Roxy. A ti kluci se bavili o nějakém hrdinovi, frajerovi, obdivuhodném, následováníhodném a výjimečném jedinci, na kterého by měl být celý národ hrdý. Jméno jedince jsem neznal, ale z hovoru vyplynulo, že se stal hrdinou, neboť někomu něco někam vsítil. Buď puk, nebo míč. Tak jsem se vrátil ke smutnému zpravodajství.
Psali, že se vrátil skutečný hrdina
Tělo českého vojáka Tomáše Procházky, který padl v pondělí v Afghánistánu, vezlo letadlo domů, aby - když už za nás za všechny položil život - alespoň spal v rodné hlíně. Na letišti jej čekala čestná jednotka, jeho tělo přivezli se všemi poctami, ale bez ohledu na to je mrtev. A zahynul proto, abychom mohli my ostatní žít v míru a v bezpečí. A šel do té válka za nás za všechny, i když věděl, že tam může přijít o život. A přišel o něj. A kluci v tramvaji maj za hrdinu čutálistu. Procházka padl na afgánské základně Šindánd v provincii Herát. Zavraždil jej náš spojenec - afghánský voják zahájil střelbu na projíždějící české vozidlo. A pana Procházku zabil. Ten voják šel do té šílené války s islamistickým terorismem, který nás chce vyhubit, z vlastního rozhodnutí, a už to samo o sobě je hrdinství. Věděl totiž, do čeho jde. Pondělní útok, kdy zahynul, byl třetím od začátku srpna. Po útoku sebevražedného atentátníka zemřela trojice českých vojáků. Minulý týden pak bylo zraněno pět Čechů, z toho jeden vážně, když u jejich obrněného automobilu explodovalo auto napěchované výbušninami. Přesto tam šel, a padl.
Proč tam vlastně šel?
Je to jednoduché: Proto, aby se ani mně, ani těm klukům v tramvaji, až budeme v Roxy, nestalo to, co se stalo návštěvníkům klubu Bataclan. Aby nás v klubu nepovraždili islamističtí teroristé. Proto, aby, až budu - já nebo ti kluci - v nějaké výškové budově, do toho baráku nenarazilo letadlo a my neuhořeli po útoku islamistických teroristů jako tři tisíce lidí ve WTC. Proto, abychom my všichni - ve zdrcující většině lidé, které pan Procházka vůbec neznal - mohli žít v míru a bezpečí. A zahynul při tom, padl. My si přitom, na rozdíl od Američanů, Izraelců, a dokonce i Rusů, kterými je v módě pohrdat, neuvědomujeme, že jak pan Procházka, tak všichni naši vojáci padlí v misích české armády, padli za nás všechny.
Já nemám děti
A nemůžu nikoho vychovávat. Ale prosím všechny, kteří děti vychovávají - ať už jako rodiče nebo učitelé: vysvětlujte mladým, že hrdina není někdo, kdo něco někam kopne, ale člověk, který nasazuje vlastní krk, abychom my - v podstatě bezbranní civilisté - zůstali naživu. Já to dětem říct nemůžu, žádné neznám, takže za sebe můžu říct jen jediné: Děkuji, pane Procházko!
