Dluhy všude, kam se podíváš. Nevěřte populistům, kteří slibují, že vás jich zbaví
Staré přísloví nás učí – půjč příteli peníze, a přijdeš o peníze i o přítele. Dluhy jsou staré jako lidstvo samo, rozhodně nejsou výmyslem dnešní doby, na což leckdy i zapomínáme.
Česká republika podzim 2018: vypadá to, že na možnost osobního bankrotu asi dohmátne (řečeno plaveckou terminologií, jelikož mnozí v dluzích opravdu léta plavou) širší okruh osob nacházejících se v tzv. dluhové pasti. Poslanci před pár dny schválili insolvenční novelu, která podmínky oddlužení hodně zmírní.
Osobní bankrot – dobrý sluha, zlý pán
Například nebude existovat, samozřejmě pokud novelu následně schválí i Senát, dnešní vstupní předpoklad, dle kterého musí být dlužník schopen uhradit v pěti letech alespoň třicet procent svých dluhů.
Na věc se dá nahlížet ze dvou pohledů. Jedni zmírnění podmínek vítají – např. citujme novou politickou tvář Jana Kněžínka (ministr spravedlnosti, nominant hnutí ANO), že novela otevře dveře k oddlužení desetitisícům lidí. Tím, že se zapojí do řádné ekonomiky, by mohli přinést do rozpočtu podle odhadů tři miliardy až deset miliard korun ročně.
Jako skeptického právníka mne trochu leká ministrem uvedené žonglování s čísly, ono tři nebo deset miliard ročně je skutečně rozdíl. Beru odchylku okolo deseti či patnácti procent, ale pokud se hází s čísly rozdílnými v řádu stovek procent, tak se i středoškolákovi slabšímu v matematice musí zákonitě rozsvítit červená kontrolka. Pozor, ono se to vlastně neví, kolik to přesně bude.
Navíc ve vyjádření jiných politiků a lidí z „neziskovek pomáhajících dlužníkům“ se hovoří o řádech desetimiliard, které by díky zákonnému zmírnění podmínek pro dlužníky přitekly do našich veřejných rozpočtů. Nepopírám, že určitý přínos pro veřejné finance tam bude, nicméně patrně bude bližší dvěma či třem miliardám, než aby vygeneroval výnos v řádu desetimiliard korun ročně. Nicméně Pánbůh zaplať i za ně.
Každý dluh má mít svou mez
Zvedám však obočí nad faktem, že Poslanecká sněmovna z vládní verze vyškrtla mj. ustanovení, dle kterého by příslušný soud nepovolil vstup do osobního bankrotu jedincům, kteří dluží víc než tisícinásobek (!) existenčního minima. Pro zajímavost, to je přibližně 2,2 milionu korun. Není u takových „mega zadlužených“ osob předpoklad, že své dluhy činili extrémně nezodpovědně či že si na nich dokonce dlouhodoběji postavili svou existenci. Zadlužit se více než o dva miliony s tím, že je nebudu moci splácet, je prostě nezodpovědné, takřka choromyslné.
Pakliže zákonodárce odmítne stanovit strop pro oddlužení, jak jej relativně moudře navrhovala česká vláda a který principiálně existuje i v jiných demokratických zemích světa, tak je to nepochybně i signál pro vychytralejší dlužníky: jedeme dál, neexistuje žádná hranice pro naši lehkovážnost.
Nechci zde diskutovat, zda má být citovaná hranice zrovna tisícinásobek existenčního minima, avšak určitá hranice by existovat měla, v tom souhlasím s vládním návrhem.
Závěrečná pohledávka
I přes výše napsaná pozitiva, která novela (snad) přinese, musíme na závěr komentáře připomenout to zásadní. Zmírňování či lépe řečeno zefektivňování pozice dlužníků, kterého jsme nyní svědky, je v zásadě pochopitelné, nesmí se to přehnat ani na druhou stranu. Dlužník se nesmí vysmívat věřitelům! Nemusíme zde snad připomínat, že věřitel nerovná se jen lichvář, ale můžete jim být i vy, když kupříkladu pronajímáte byt, chatu či zahradu.
Přátelé, musíme mít stále na mysli, že dělat dluhy není normální. Každý si musí být vědom odpovědnosti za svůj život. A nespoléhat se, ať již nedbalostně, anebo dokonce vykutáleně na stát. Ostatně je to náš život, ne státu.
Byť mnozí neolevičáci se tváří, že stát by měl řídit vše a jen on zná naše dobro, nicméně to je již námět na jinou poznámku.
Autor je právník a VŠ pedagog
