Večírek století: Miloš Zeman rozdával radost, bůh plakal...
Bůh nad námi celý den plakal. Mířil jsem z venkova do metropole, chalupy kolem cesty byly bez vlajek a zahrádky pusté. Žádný tanec, žádný průvod. Logicky. Jako obvykle v neděli dopoledne všichni čučeli na pohádky s dobrým koncem, kdy to vždycky zařídí někdo velký a silný, nejlépe na hradě.
Vsí se prohnalo moje auto mířící do Prahy a v něm padaly do mobilu tweety pohrdající prezidentem republiky. Za opravdu výživnou urážku hlavy státu se rozdávaly lajky a všichni se dočkali, poněvadž nás, kluky a holky, co spolu kamarádíme, sbližuje ústřední topení jediné facebookové bubliny. Byl to hlas města, do něhož to bylo z vesnice padesát kilometrů, mentálně a předsudečně jako z Venuše na Mars.
Kněz v autorádiu připomíná slova mistra Jana Husa o svornosti, překryvu zrozeném z empatie. Bohužel, nejsme jí obdařeni.
Na oslavu opravdu nebyl dobrý den; moklo všechno, co jsme hrdě chtěli i nechtěli vystavit: vojsko, Gotta, výstavku se jmény českých hrdinů i naháněče do bordelů v teplákách pod koněm. Co těm může říkat republika? Na Staromáku pak řval zpěvák skupiny No Name na vlnící se moře lidí: „Jste tady?“
„Jsem tady?“ napadlo mě a rozhlédl se kolem sebe. Tady jsem vyrůstal, od Princů jsem jednou utekl bez placení a Husovi jsem v opici vlezl na záda. Byl jsem tady tolikrát, ale teď? Skoro to tu nepoznávám. Kolem samá selfíčka Japoneček a Rusek, ale žádné vlajky na staroměstských domech, protože v nich už dávno žádní domorodci nebydlí.
Češi slavili po svém. Happeningem „Hasíme mobilem“ jsme se zas a znova dojali sbírkou na shořelé Národní divadlo, jakkoli tehdy jeho rekonstrukci zaplatila dobře sjednaná pojistka proti požáru. Z chalup po republice stoupala černě zlověstná kouřová znamení, živená vším, co jakžtakž hoří a vejde se do PET láhve. Na sociálních sítích se naříkalo na buranskou vrchnost a žebrák si našel nové perspektivní stanoviště na vzniklém náměstíčku vedle Národního muzea. Do něj se táhla fronta prvních zvědavců – aby zjistili, jestli kostra velryby visí na svém místě. Večer převzal cenu hudebník, jenž mi byl implantován do organismu násilím, metodou kolovrátku, medaili dali i srbskému nacionalistovi, i pochybnému podnikateli, i normalizačnímu básníkovi a každému, kdo si prezidentovi řekl nějakou posluhou.
… to je ta krásná země česká, chtělo by se říct, ale otázka dne byla komplikovanější: Kdo je skutečným hrdinou toho mecheche? Kdo by měl zapálit svíčky na dortu? Já myslím, že by to měl udělat vůl všech volů. Stojí na poli, zase vrací sirky do krabičky a zase mu uhoří pinďour. Pozoruje při tom lékaře, který odváží auto do šrotu a od srdce recituje poezii oslavující českou krajinu. Míjejí se, pochopitelně. Poslední záběr filmu Vesničko má středisková, který kdosi slavnostně pověsil na Facebook, je velice o nás.
Stojím na Staromáku v davu lidí. Tohle je mé město, říkám si. Ale teď tu stojím sám, opuštěný, obklopený světovým turismem. Má to smysl? Jaký paradox, právě turisté jsou důkazem toho, že určitě má. Japonci, Italové, Němci, Rusové, ale i návštěvníci z Prostějova či od Aše přes své fotoaparáty vidí to, co my domorodci už nikdy neuvidíme. Není důležité, zda o dnešním svátku něco vědí, ale na kráse se shodnou. A v tom je naděje, protože Hrad nad městem – na rozdíl od svých dnešních pánů – nikdy nikam neodejde.
O oslavách 100. výročí založení Československa se více dočtete již zítra v tématu Večírek století v novém tištěném Reflexu.
