Ilustrační kresba

Ilustrační kresba Zdroj: Ivan Steiger

Marek Stoniš: Čeští géniové techniky a síň slávy neomarxismu

Marek Stoniš

Navštívil jsem se synem Národní technické muzeum. Chtěl jsem mu ukázat, čeho všeho naši předkové na poli technickém dosáhli, protože máme být vskutku nač hrdí. Samo o sobě je muzeum na pražské Letné geniálně projektovaným prostorem, plným starých letadel, aut, motorek, parních strojů, neuvěřitelných hejblátek. Každý centimetr čtvereční je dokladem české píle, vyspělosti a vůle k pokroku.

Během procházky mě napadlo: Co asi bude potomek mého potomka předvádět svému potomkovi za sto let v hypotetickém muzeu, věnovaném připomínce dnešní české do­vednosti?

Technické vynálezy a pokrok na poli dopravních prostředků asi těžko. Ze čtyřicetiletého zaostávání, způsobeného centrální plánovanou ekonomikou, jsme se – samozřejmě až na výjimky – vymanit nedokázali. Nikdo sice nemůže tvrdit, že Česká republika dnes ve světové konkurenci představuje zaostalou ekonomiku a hospodářství, nicméně ve srovnání s devatenáctým stoletím a první polovinou století dvacátého si nemá smysl lhát do kapsy. Nevynikáme.

Čím bychom ovšem mohli takové muzeum za sto let zaplnit hravě?

Nedávno mi poslal jeden známý výběr z některých diplomových prací absolventů našich současných veřejných vysokých škol, z nichž namátkou vybírám: „Sexuální a vylučovací slovní zásoba a kontexty jejího užívání v romštině“, „Gay pornografie jako afirmace a jako parodie“, „Figura kyborga v diskursu kyberfeminismu“, „Duhová rodina živoucího světla a lásky“, „Vývoj změny vztahu k vlastnímu tělu u transsexuálů“, „Neúplný feminismus: stopy ekofeminismu v díle a myšlení Milana Machovce, Hany Librové, Luby Lacinové a Mirka Vodrážky“, „Genderová analýza filmu Sněhurka a lovec“, „Menstruace tajná a tajená“.

Odpusťte mi, že si tento výčet prací, které moderní „studenti“ obhájili a obdrželi vysokoškolské tituly, odpustím komentovat.

Vysokých škol s nízkými nároky na studenty tzv. měkkých oborů má naše země s bohatou technickou tradicí bohužel tolik, že nevíme, co s nimi. Jen víme, že je musíme platit. Jejich absolventi, protože nejsou zběhlí v přírodovědných oborech, se logicky domnívají, že bohatství národa se odvíjí od množství přerozdělených peněz. Nastoupí většinou do státní správy – případně neziskových organizací – a věnují se… ano, tomu, co vystudovali. Přínos pro společnost? Záporný. Drahé, neproduktivní a sekundární problémy produkující profese.

Jak by tedy mohla vypadat procházka mého potomstva po moderním muzeu české státnosti v roce 2118? „Tak tady je, chlapče, oddělení gender. Za rohem sekce čerpání dotací. A hele, síň slávy neomarxismu a hned vedle dějiny environmentálního pokroku!“

„Tati, pojď domů. Nevidíš, copak nevidíš, jaká je to strašná nuda?“

Ještěže se toho nedožiju.