Bohumil Pečinka: Kdo zradil ČSSD?
Rezignoval první místopředseda sociální demokracie Jiří Zimola. Jako důvod uvedl, že není schopen v širším vedení prosadit svůj program, který na nedávném ústředním výboru shrnul do pěti bodů: přímá volba předsedů a místopředsedů, přeregistrace členů a odstranění mrtvých duší, příprava stanov, rekonstrukce vlády, revize programu ČSSD.
Naši nejstarší politickou stranu čeká před řádným březnovým sjezdem další hledání sebe sama. Co se stalo se stranou, která ve sněmovních volbách v roce 2006 získala 32 procent, následně 22, pak 20 a nakonec něco málo přes sedm? Postihlo ji to, co jiné evropské sociálnědemokratické strany. Vysokých volebních výsledků dosahovaly za situace, kdy v jejich nitru existovala a fungovala koalice různých proudů. Od zástupců dělnických profesí a klasických zaměstnanců po levicové progresivisty, jejichž politické myšlení se soustředí na věci jako gender, ochranu menšin a multikulturalismus. Vesměs jde o lidi vzešlé z kateder sociálních studií a neziskového sektoru, nikoli ze sektoru výrobního.
Ve většině západních zemí progresivisté postupně vytlačili tradiční socialisty. A tradiční voliči levice najednou cítili, že svým politickým reprezentantům nerozumějí a že sociálnědemokratické strany přestaly hájit jejich zájmy. A tak odešli k populistům a různým protestním hnutím.
To je v kostce i příběh ČSSD. Dovršil se za bývalého předsedy Sobotky, který se tak dlouho obracel k městským liberálům, až to levicovým voličům z malých měst a vesnic došlo. Ze strany Sobotkova křídla šlo o sázku na chromého koně, protože země, kde dvě třetiny lidí nedosáhnou na průměrnou mzdu, se dramaticky liší od západní Evropy. V ČSSD v posledních čtyřech letech uchopila moc jedna názorová skupina. Ostatní potřela. Těch sedm procent ve sněmovních volbách byl výsledek posedlosti představou, že strana musí znít jedním hlasem, a to ještě tím „správným“.
Po těžké porážce ale nepřišla reflexe. Nikdo si nepoložil otázku otázek: Koho v politice chceme reprezentovat? Zůstaneme stranou pro pracovníky neziskovek, městské liberály a několik neotřesitelných nostalgiků?
Než tato debata vůbec pořádně začala, utvořily se dva tábory s předobrazy v mocenských sporech mezi „sobotkovci“ a „haškovci“. Tímto zorným úhlem byla hodnocena i další volební porážka, tentokrát v komunálních a senátních volbách. Všechno se svedlo na stranickou nejednotu. Důsledek byl zaměněn za příčinu.
Dnešní vládnoucí skupina v ČSSD je zvláštní mix levicových progresivistů (Jana Maláčová, Tomáš Petříček) a pragmatiků moci typu Miroslava Pocheho a kmotrů ze severních Čech. Společně vytvořili novodobou nomenklaturu za účelem udržení pozic za každou cenu. V prostředí, v němž je každý jinak smýšlející člověk zrádcem, k žádné podstatné změně dojít nemůže.
